Co se nedá napsat na klávesnici

Nakladatelství Svět je v dobrém smyslu slova staromilský podnik, ve kterém se Stanislav Doležal snaží pečovat o duchovní, v jeho pojetí až mystický odkaz fotografa Františka Drtikola. Knihy se značkou Svět na hřbetě jsou výjimečné polygrafické počiny. Vrcholnou ukázkou téhle péče o nejvyšší tiskovou kvalitu bylo vydání Drtikolova pracovního alba s téměř tisícovkou kontaktních otisků jeho fotografií.

O úpravu publikací se ve Světě stará Radana Lencová (1975). Ta se v novém titulu nakladatelství nyní podívala na to, „jak se dnes vyvíjí naše rukopisné písmo, vědomě nebo nevědomě, nakolik je vnímáme, nakolik zaznamenáváme a komunikujeme skrze písemný projev“.

Mléko, máslo, rohlíky

Lencová zaslala devět otázek dvaceti typografům, grafickým designérům a písmařům. Chtěla jejich prostřednictvím zjistit, nakolik se vztah k písmu proměňuje v souvislosti s generační příslušností profesionálů, kteří by o něj měli pečovat. Výsledek je sice poměrně očekávaný, nicméně velmi chytře a výstižně doložený.

Takový Josef Týfa (1913–2007) ještě tazatelce odpovídá, že zásadně píše ručně, a to plnicím perem, protože „je takové měkčí“. U mladších ročníků se ale vazba na rukopis vytrácí. Zdeněk Ziegler (1932) ho už používá jen na soukromé dopisy, poznámky a vzkazy, Jiří Šalamoun (1935), když touží, aby ho při práci nerušil klapot počítačových kláves, a Aleš Krejča (1941) stydlivě přiznává, že dopisy už nepíše, dokonce ani výpisky z knih, protože by stejně neměl čas se k nim vracet.

I mezi mladšími se ale najdou konzervativci. Michal Cihlář (1960) například používá k tvorbě dopisů a cestovních deníků nejraději ostře ořezanou tužkou a Aleš Najbrt (1962) označuje vlastní rukopis za sice ne příliš vytěžovanou, nicméně jednu „z mála schopností, na kterou se mohu spolehnout“.

Radana Lencová má písmo ráda. Je to znát jak z knížek, které vytváří (zejména na skvěle zpracovaných Drtikolových denících a dopisech z let první světové války), tak z tématu její doktorské práce na VŠUP: pracuje na novém psacím modelu, s jehož pomocí by se učily děti psát na základních školách. Její aktuální kniha však není nějakým jednoznačným hořekováním nad tím, že nic už nebude jako dřív, že počítače brzy vytlačí jakýkoli psaný projev z běžného používání. Koneckonců i Lencová část svých otázek rozesílala pomocí e-mailu – pokrok prostě nezastavíš. Co je ale podstatné: naše úzká závislost na ručním písmu se podle všeho zdaleka nevytrácí.

Člověk totiž nemusí být zrovna profesionál jako ti, které Lencová oslovila, aby se denně nedokázal obejít bez všelijakých poznámek, které si zaznamenává na lístky a strká si je po kapsách. Najde se snad někdo, kdo si seznam nákupu napíše v počítači a vytiskne si ho? A pak je tu ještě jeden důležitý jev, na který ve své odpovědi upozorňuje Robert V. Novák, a to „téměř jediná autentická současná kaligrafie, příslušná té naší zeměpisné poloze nebo západní civilizaci obecně“. Nejde přitom o žádný krasopis provedený na ručním papíře, ale o graffiti, na která se Novák chodí dívat pod Barrandovský most. Tohle je přesně ten potřebný bod, ve kterém kniha Radany Lencové není jen pomníkem vytrácejícího se času, ale i nastíněním doby, která nás brzo čeká.

RADANA LENCOVÁ: ROZHOVORY O PÍSMU RUKOPISNÉM

Svět, 151 stran.