Bez vody

„Nejsme bohatí, ale nejsme ani chudí,“ vykládá Melsida, když jdeme na autobusové nádraží v arménském Gjumri. Druhý den to několikrát opakuje. Koukám na rozpadající se domeček, kde bydlí pět lidí: Melsida, její matka a tři Melsidiny děti.

„Při zemětřesení v osmdesátém osmém jsme přišli o bydlení,“ vypráví Melsida. „Bydleli jsme různě, po příbuzných a známých.“

Melsida má čtyři sestry a dva bratry. Malá rodina – její matka je totiž ze dvaceti čtyř dětí. Jedna sestra zahynula při zemětřesení. Legenda říká, že ji našli v troskách s úsměvem na rtech a telefonním sluchátkem v ruce. Právě se dozvěděla, že se jí narodila vnučka, a její poslední slova byla, že je šťastná, že se dožila tohoto dne.

Vlastní bydlení získala rodina až před třemi lety, kdy od vlády dostala 4200 dolarů. „Na bydlení ve městě to bylo příliš málo, museli bychom bydlet v jednom pokoji, a tak jsme se přestěhovali na vesnici. Za 2500 dolarů jsme koupili tenhle velký dům a za zbytek vybavení: postele, skříně, televizi a video. Jenom škoda, že tu není voda.“

Voda dlouho nebyla v celé vesnici, a tak Melsida jezdila s několika kanystříky pro vodu do Gjumri – 20 minut maršutkou na nádraží, pak k jedné ze sester domů, načepovat vodu a zase zpátky. Teď už je lépe, vodovod dorazil až do vesnice, je to asi deset minut pěšky.

Melsida je městský typ, vystudovaná novinářka. „Děti posílám do školy do města. Vesnická škola, co tam člověka naučí?“ Všichni kolem chovají zvířata, jen Melsida ne. „Nevím, jak se to dělá,“ krčí rameny. Sousedi už mají brambory vykopané, jen ona ne.

K obědu je uvařená opepřená mrkev, k večeři pohanková kaše a pro každého půlka párku s trochou vajíčka. V koupelně čpí moč a plíseň, strop v obýváku je černý a zvenku je vidět, že se střecha bortí. Tahle rodina že není chudá? Marně se po sobě na záchodě snažím spláchnout. Je mi trapně. Drahocennou vodu vylévám do záchoda. V noci moc nespím a je mi divné, že když jde někdo z rodiny na záchod, neslyším žádnou vodu. Ráno pochopím – splachuje se až najednou poté, co už všichni na záchodě byli.

Melsida vysvětluje, že přežití je možné jen díky rodinné soudržnosti. Kdo pracuje, živí celou rodinu. Ona dává rodině svou úrodu třešní, oni jí zase zaplatí dříví na zimu. Teď je ale nejdůležitější sehnat dvacet dolarů na doučování matematiky pro sedmnáctiletého Legranda. Počítám za něj jeho domácí úkol, ale Legranda to nezajímá: „Já chci být historik, k čemu jsou mi logaritmy?“

Nakonec odjíždíme zpátky do Gjumri a pak do Jerevanu. Ptáme se místních, kde tam najdeme rádio. Jen krčí rameny.

Autor pracuje jako konzultant.

OLMER.BLOG.RESPEKT.CZ