Ve hvězdách

Nahlédneme-li do českých médií, vidíme, že stále někdo chodí do Canossy. Tu papež Benedikt při návštěvě Turecka, tu kancléřka Merkelová v Bushově Washingtonu, tu šéf Senátu Pithart orodující na Kubě za vězněného Pilipa a Bubeníka, tu dokonce čerstvý prezident Havel při své vůbec první cestě do Německa. Všechny tyto obrazy ukazují nějaké pokání. A byť o ně v realitě třeba ani nešlo, kajícný punc tu dodá samotné logo Canossa.

Nehrají tu s námi autoři tak trochu habaďůru? Jsou si jisti, že čtenáři rozklíčují příměr v jeho nezkresleném významu? Vždyť v neděli uplyne už 930 let ode dne, kdy se před vladařem Svaté říše římské otevřela brána hradu Canossa a kajícný Jindřich IV. přistoupil k papeži Řehořovi VII.

Počátek tohoto špičkového summitu středověku musíme hledat v mocenském sporu o kompetence, ne zcela nepodobnému dnešní evropské debatě. Má být rozhodování podřízeno většině, nebo uchováno národní veto? Tak zní hlavní otázka dnes. Má být rozhodování o biskupech podřízeno Římu, nebo ponecháno na císaři? Tak zní hlavní otázka v 11. století. Papež Řehoř bulou nařídí, že i lokální biskupy bude jmenovat sám. Jindřich trvá na dosavadním řádu a podřízenosti církevních činovníků na svém území.

Výsledek? Panovník dá papeže do klatby. Řehoř dá zase do klatby Jindřicha a ještě proti němu vyvolá rebelii vzdorocísaře Rudolfa Švábského. Jindřich je v tísni a nevýhodě, takže se odhodlá k činu: v zimě roku 1077 rázuje v žíněné košili a bos přes Alpy, až dorazí k severoitalskému hradu Canossa, kde dlí papež. Ten ho nechá tři dny čekat, až 28. ledna otevře brány a kajícného vladaře přijme. Pokleknutím před Řehořem Jindřich de facto uznává papežskou moc za nadřazenou světské a papež ho zase vítá zpět v lůně církve.

Happy end? Pro samy aktéry nikoli. Vždyť už v roce 1084 Jindřich obsadí Řím, Řehoře uvězní, na Svatý stolec dosadí vzdoropapeže Klementa III. a dá se od něho korunovat císařem. Ale poté osvobozený Řehoř uvaluje další klatbu na Jindřicha, který se opět zaplétá do domácího občanského konfliktu o trůn… Legenda Canossy ovšem už žije svým vlastním životem.

V 16. století, za reformace, je Jindřich heroizován jako obránce práv Němců proti papežencům a luteráni ho považují za „prvního protestanta“. V 19. století se přidává národní nota. „Nepůjdeme do Canossy – ani tělem, ani duchem,“ říká kancléř Bismarck, čímž dává na vědomí, že Německo nestrpí zasahování do své politiky.

A to už připomíná 21. století, „německou cestu“ kancléře Schrödera, jež následuje po vzájemné klatbě s Georgem Bushem. Putuje pak nástupkyně Merkelová do Canossy? Jen v titulcích novin, neboť oslabený Bush je vděčný za oživené spojenectví. Ani u nás legenda nevybledla při vědomí vzájemné klatby Václava Klause a Evropské unie. Půjde do Canossy sám císař Václav, nebo až nový lídr? Leccos naznačí páteční návštěva Angely Merkelové v Praze.