Nový design pro mesiáše

Nebylo to poprvé, co musel rektor pražské výtvarné Akademie František Ženíšek svolat celý profesorský sbor. Ale poprvé měl s kolegy na programu problém dotýkající se věcí mezi nebem a zemí. V srpnu roku 1903 do školy přišel z rakouského ministerstva kultu a vyučování ostrý dopis tázající se profesorů na příčiny „úpadku malířství církevního“. Podle vídeňských úředníků mohla Akademie za to, že se v českých zemích výtvarníci přestali orientovat v křesťanské ikonografii, že klesá počet restaurátorů i tvůrců nových církevních staveb.

Reakce profesorů byla jednoznačná: Akademie přece nemůže za to, že mladé výtvarníky už zajímají jiná než náboženská témata, a jestli se to Vídni nelíbí, tak by neměla tlačit na umělce, ale na šlechtu, která je má v tomto druhu umění podporovat, „neboť zajisté vždy zase zrodí se vznešené duše, které umělecký zápal spojí s vřelostí náboženskou“, jak napsal v odpovědi historik umění Bohumil Matějka.

Spasitel do každé rodiny

„Tento Kříž – domácí doplněk – se hodí do každé domácnosti. Barvu si můžete objednat podle RAL vzorníku,“ hlásá v roce 2007 webová stránka designového studia Qubus, jehož hlavními tvářemi jsou mladí absolventi VŠUP Maxim Velčovský a Jakub Berdych. Velčovského Homecross vznikl ještě jako studentská práce. „Byl to obyčejný popravčí nástroj, než mu dal Ježíš trademark. Po těch letech už ale potřeboval nový design,“ vypráví mladík s „enžílou“ na hlavě, který na české scéně prorazil se svými porcelánovými odlitky předmětů na jedno použití – plastových kelímků či papírových tácků.

Jeho půlmetrový krucifix z laminátu má příjemný oblý tvar a jsou do něj ergonomicky vytlačeny obrysy rukou, hlavy, hýždí a paty. Qubus ho nabízel na frankfurtském veletrhu bytových doplňků Ambiente, k sériové výrobě ale nedošlo.

Přesto si prázdný kříž zákazníka našel. A dost významného – jeho 4,5metrová varianta pojmenovaná Design for Messiah dnes visí v kostele kněze Ambrože v Hradci Králové, který postavil na konci 20. let minulého století Josef Gočár pro sbor Církve československé husitské. Původně mohl kříž skončit v katolickém Komunitním centru sv. Prokopa v pražských Nových Butovicích, jenže tamní představitelé ho chtěli poněkud kontraproduktivně nechat převést do dřeva a osadit postavou trpícího Krista.

Qubus nyní dokončil i daleko náročnější projekt. Ve východočeských Chodovicích stojí kostel sv. Bartoloměje, původně gotická památka, která byla barokizována v polovině 18. století, podle některých hlasů prý za účasti Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Když se před pár lety stala starostkou přilehlých Holovous Martina Berdychová (SNK ED), kostel byl v tak dezolátním stavu, že hrozil zřícením. Nakonec se ho starostce podařilo protlačit do programu záchrany architektonického dědictví a ze státních dotací mu udělat statiku, vyměnit střechu a nakonec sehnat nový mobiliář.

Studio Qubus se k zakázce dostalo nestandardní cestou: Berdychová je manželkou jeho zakladatele. Nicméně střetu zájmů se designéři vyhnuli. Za svou práci si totiž nic nenaúčtovali. S podmínkou, že obec nebude řešit, co do kostela umístí. A výsledek je opravdu netradiční. Když se o uplynulých Vánocích v kostele konala po dlouhých letech první mše, věřící seděli na kopiích legendární první plastové židle designéra Vernera Pantona z roku 1960, do jejichž opěradel nechal Jakub Berdych vyřezat křížek. „Pro designéry je to taková židle-ikona,“ vysvětluje, jaké asociace může také pro znalce kultovní předmět na sezení vyvolávat. Další mobiliář tvoří lustry z levného lisovaného křišťálu, koberce s perskými vzory a zvýšené černé podium tak trochu připomínající kaabu v Mekce. „Chtěli jsme, aby to působilo hodně ekumenicky,“ říká Berdych o citlivě zmodernizovaném interiéru.

Kostel je dnes využíván i pro koncerty a výstavy, bohoslužby se v něm konají jen při zvláštních příležitostech. Při jeho znovuotevření se o možnosti podobné úpravy zajímali zástupci několika okolních městeček. Královéhradecké biskupství, pod které kostely v Podkrkonoší spadají, proti této „sekularizaci“ nic nenamítá. Chátrajících památek se naopak rádo zbavuje a tak jako v případě chodovického kostela je bezúplatně převádí na radnice – na opravy církev nemá peníze a katolíků je čím dál míň.

Madona na Valašsku

V době zmiňovaného sporu ministerstva kultury s pražskou Akademií to s církví i náboženským uměním v českých zemích ještě vypadalo poměrně optimisticky. Dění v našem náboženském výtvarném umění na přelomu 19. a 20. století bylo dosud nezpracovanou kapitolou. Než se na téma vrhli dva kunsthistorici střední generace Aleš Filip a Roman Musil. Nejprve v roce 2000 připravili výstavu a knihu Zajatci hvězd a snů, ve které zpracovali odkaz hnutí Katolická moderna. Pak si zažádali o grant a další dva roky věnovali průzkumu veškerého náboženského umění mezi léty 1870–1914. Výsledkem je pozoruhodný výstavní projekt Neklidem k Bohu, který je po olomoucké novoroční premiéře k vidění od minulého čtvrtka v Západočeské galerii v Plzni; k dispozici je i stejnojmenná obrazová publikace.

Podtitul „náboženské výtvarné umění“ by měl přesněji znít křesťanské, respektive katolické. Autoři z projektu vyňali architekturu, protože se jí před nimi věnovalo dostatečně historiků, a ze stejného důvodu se nesoustředili ani na umění vycházející z židovské víry. Převaha katolického umění nad protestantským má hned dvojí logiku: k římské víře se v daném období hlásilo přes 90 procent populace a protestanti navíc své kostely většinou nechávali téměř bez výzdoby.

Zato v katolických kostelech se zdobilo o sto šest. Na interiérech tří nejdůležitějších chrámových staveb tehdejší doby, kostelů sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně, sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a sv. Václava na Smíchově, pracují zkušení matadoři výtvarné scény, zatímco jejich mladí kolegové restaurují chrámy a uplatňují se na anonymních realizacích v nejrůznějších kaplích.

Mohou se přitom poměřovat s tím nejvýznačnějším, co zrovna v Evropě na poli náboženského umění vzniká. Praha se totiž stala krátce před koncem 19. století centrem slavné školy církevního umění z Beuronu, která byla Bismarckem vyhnána z Německa v rámci kancléřova „Kulturkampfu“. Beuronští ve městě postavili další dvě stěžejní památky: část kláštera v Emauzích (vybombardovaná na konci druhé světové války) a klášter sv. Gabriela na Smíchově.

Beuronská škola do Čech importovala takzvaný hieratismus: byzantsky vyhlížející díla, u nichž můžeme kvůli jejich nadčasovosti těžko určit dobu vzniku. I Češi měli svůj příspěvek k hledání nového výrazu pro stovky let staré motivy. Dokonce hned dva. Když měl Adolf Liebscher vyzdobit kostel sv. Martina ve Frenštátě pod Radhoštěm, umístil do něj obraz Valašská Madona, na kterém bohorodičku obklopují typičtí podbeskydští vesničané. Autoři projektu Neklidem k Bohu toto zlidšťování nadpozemských témat označují za civilismus. A výboje zmiňované Katolické moderny (František Bílek či Felix Jenewein), která si libovala ve spirituálních motivech v secesním hávu, pojmenovávají termínem nový idealismus.

Encyklikou proti moderně

Masový odliv výtvarníků od náboženské tvorby přinesl až rok 1907, kdy papež Pius X. vydal zpátečnickou encykliku proti modernismu. A další odpadli s prvními výstřely světové války, která relativizovala nejen důvěru v katolickou církev (u nás spojovanou s nenáviděným Rakouskem), ale v Boha obecně.

Mladý teolog Tomáš Petráček v knize Neklidem k Bohu píše o tehdejší katolické církvi: „Na jedné straně dokáže podat mimořádné výkony v oblasti školské, charitativní činnosti či v podpoře zámořských misií, na straně druhé jen obtížně hledá vyvážený poměr k politickým a ideovým proměnám moderní doby.“ Během let 1870–1914 církev opravdu mohutně zaspala společenský vývoj. V době, kdy Nietzsche oznamuje smrt Boha a kdy si novozélandské sufražetky jako vůbec první ženy na světě vybojují volební právo, zabývá se Vatikán vyhlašováním dogmatu o papežské neomylnosti a encyklikou o manželství, která na ženu nahlíží jako na domácí zvíře.

Za první republiky kostely nabraly podobu avantgardních betonových kolosů a až například na Plečnikovu novostavbu na Vinohradech prakticky neposkytovaly možnost vnitřní výzdoby. Druhá světová válka a následná komunistická diktatura pak veškeré dění v církevním umění udusily. S výjimkou solitérních děl, která významní tvůrci realizovali v okrajových kostelech, ve stínu pozornosti státní moci.

Jako Jan Koblasa s Mikulášem Medkem, kteří v 60. letech navrhli oltář pro kostel sv. Petra a Pavla v Jedovnici. Medek pak vytvořil i křížovou cestu v senetářovské kapli sv. Josefa. Originální přístup si zvolil svérázný malíř Vojmír Vokolek. Církev ho o žádná díla nežádala, přesto jich do roku 1982 vytvořil kolem deseti. V opuštěných kostelech namaloval na vlastní pěst fresky s výjevy z aktuálního světového dění, do kterého zasadil biblické postavy. Největší práci si dal s freskou Hlad ve světě, kterou v Rozhovicích maloval deset let.

Takhle Kristus nevisel

Kostel sv. Václava byl v pražských Nuslích postaven v roce 1903 jako součást školního areálu a za komunismu ho potkal podobný osud jako stavby vyhlédnuté Vojmírem Vokolkem: chátral a jeho výzdoba postupně zmizela. Až do něj v roce 1996 přišel Jiří Kusý. O sólistovi plzeňské opery věděl během jeho šestnáctileté kariéry málokdo, že byl v polovině 80. let v Berlíně tajně vysvěcen na kněze. Po příchodu do Nuslí se Kusý odhodlal k razantní rekonstrukci kostela.

Svěřil ji malíři Janu Kristoforimu, který si v 50. letech odkroutil sedm let v uranových dolech za protesty proti nakládání s internovanými knězi. V presbytáři za oltářem namaloval na zeď modrou oblohu plnou mraků, dramaticky osvícená scéna doplněná krucifixem připomíná Ježíšův boj se smrtí. V roce 2000 Kristofori kostel vyzdobil i křížovou cestou. Ikonograficky netradičním zastavením dominuje to jedenácté, na kterém voják v podřepu zcela zakrývá Krista, kterému právě přibíjí ruku ke kříži.

„Mně se to nelíbí, nevyznám se v tom. On každý výtvarník má svou představu, ale takhle Kristus Pán nikdy nevypadal, že by visel na kříži jako prkno,“ říká paní uklízející kostel před každodenní bohoslužbou a naznačuje prověšenými rameny, jak by podle ní mělo ukřižování vyhlížet. „Já na to moc nekoukám, nemám čas,“ odpovídá pak na otázku, jestli už si na Kristoforiho obrazy zvykla. Podobné reakce občas vyvolávají i další díla vzniklá po listopadové revoluci v rámci renovace kostelů. Třeba pestrobarevná křížová cesta, kterou Vladimír Komárek pojal v Konecchlumí v zasněném duchu, který je pro něj typický.

Krucifix Made in Italy

Za úroveň výzdoby katolických chrámů na přelomu 19. a 20. století ručila velká konkurence výtvarníků. Každý se chtěl předvést s tím nejlepším, liturgické předměty tehdy navrhoval i Josef Mocker, autor dostavby katedrály sv. Víta. O sto let později se k římskokatolické církvi hlásí necelých 25 procent populace, skoro čtyřikrát míň než za Mockerových časů. A aktuální nabídka náboženského umění téhle krizi odpovídá.

Církev si občas nechá nějaký významný chrám upravit Otmarem Olivou, specialistou na sakrální umění, který pracoval i pro Jana Pavla II. ve Vatikánu. Nový oltář umístil například v bazilice na Svaté Hoře u Příbrami. Podobný respekt má u pomazaných hlav i architekt Jan Soukup, spoluautor nedávno otevřeného trapistického kláštera v Novém Dvoře od minimalisty Johna Pawsona. Soukup navrhl oltář pro katedrálu sv. Bartoloměje v Plzni.

Chudé farnosti si ale nemohou dovolit ani méně proslulé tvůrce. Takže jim mnohdy nezbývá než sáhnout třeba po nabídce internetových obchodů s církevními potřebami, ve které najdou kýčovité sochy, obrazy a předměty vyráběné v italských továrnách podle vzorů z konce 18. století. Jak ale ukazuje výše uvedený příklad studia Qubus, internet nabízí i mnohem osobitější a celkem dostupný tovar.

Aleš Filip, Roman Musil (ed.): Neklidem k Bohu, Arbor vitae, 330 stran.