Když v Anglii řádil punk

Sedmdesátá léta nejsou na rozdíl od předchozí dekády bůhvíjak oslavovanou érou. Do paměti se zapsala jako doba krize a jisté bezútěšnosti, a to nejen u nás, kde vládla ubíjející normalizace, ale i na západ od našich hranic, kde zase panoval strach z ruského útoku a společností zmítaly sociální problémy. Právě obraz Británie 70. let předkládá čtenářům Jonathan Coe ve svém románu Pár trotlů, jehož překlad nyní vydal Odeon.

Démon Thatcherová

Pětačtyřicetiletému Coeovi u nás vychází už třetí kniha – po Doteku lásky (1999) a především vynikajícím Domě spánku (2004). Autor patří k úzkému okruhu britských spisovatelů, kteří se až programově drží stranou dominantní „příběhové“ tendence. Podobně jako třeba Nicola Barkerová, Al Kennedyová nebo Jim Crace i Coe pokračuje v tradici narativních a literárních experimentů, jež sice není na britských ostrovech příliš zastoupená, nicméně zde nezpochybnitelně existuje. Ostatně sám Coe se k ní otevřeně přihlásil, když napsal – mimochodem velmi dobrý – životopis B. S. Johnsona, jediného britského spisovatele, který se pokoušel o něco podobného jako francouzští autoři „nového románu“.

Coe nepokračoval po stejné cestě, po níž se vydal Johnson. Chytře si uvědomil, že co se zprvu jevilo jako novátorství cizí ostrovním pořádkům, to může nenápadně skloubit s poměrně konvenčními domácími žánry, jako jsou komedie mravů nebo satira. U Johnsona se naučil umění popisu a navykl si pracovat s formou vyprávění jako s něčím nesamozřejmým a obratně ji využívat k dotváření celkového dojmu z textu.

Román Pár trotlů tvoří součást širšího cyklu, který zachycuje jednotlivá období konce 20. století: vedle 70. let se Coe věnoval i letům 80., a to v knize Panské dělení, 90. léta pak zachytil v Uzavřeném kruhu. Právě román Panské dělení byl v kontextu Coeovy tvorby zásadní. V satirickém příběhu roviny Winshawů totiž dokázal Coe své předchozí experimentování potlačit do takové míry, že jeho hlavní narativní trik (příběh opisuje písňové schéma) není na první pohled vůbec patrný. Pracoval zde s velkou mírou nadsázky, takže Anglie 80. let v jeho pohledu nevychází vůbec hezky a její obyvatelé se vyznačují všemi průvodními znaky nezřízené touhy po penězích: lakotou, závistí, hamižností, bezohledností, sobeckostí a omezeností. Sága rodiny Winshawů je odrazem až přehnaně kriticky vnímaných mechanismů, politiky a hodnotového žebříčku thatcherovské Británie, přičemž své sžíravé portréty Coe okořeňuje zajímavými vzpomínkami na dobové reálie, dnes již zapomenuté.

Vyčpělý jak Yes

Pár trotlů se zaměřuje na dekádu autorova dospívání: Coe se narodil v roce 1961 v Birminghamu a v knize lze najít četné autobiografické rysy, zejména v postavě jednoho z trojice hlavních hrdinů. Portrét doby, která se nesla ve znamení nástupu Coem tak nenáviděných konzervativců k moci, je nám předkládán prostřednictvím tří chlapců – Bena Trottera, Phila Chase a Douga Angertona. V jistém smyslu je to typický coeovský román: není tu žádný jednotící příběh, spíše sledujeme, jak život protagonistů pozvolna odvíjí, jak si prožívají drobné epizodky, přičemž každá z nich (případně pozadí, na kterém se odehrává) tvoří určitý fragment celkové mozaiky.

Coe – jak přesně upozorňuje v doslovu Jan Flemr – je komický autor a v textu je to znát: jsou tu vynikající karikatury, například nacionalisty Powella, najdeme zde jízlivý obrázek strnulého britského školního systému, autor dokáže poukázat i na závažné problémy, jakým je rasismus. Vnější události do života chlapců zasahují jen jakoby mimochodem a Coe se je nesnaží vylíčit jako něco zásadního. Občas se jich sice dotknou velice citelně, jako atentáty irských teroristů v případě Bena Trottera, sociální změny v případě Douga Andertona nebo rasismus v případě jediné černé postavy v knize, Steva Richardse přezdívaného Bubák. Nicméně jinak žijí všichni hrdinové obyčejný život dospívajících kluků, který je naplněn sportem, prvními láskami a samozřejmě hudbou.

Zatímco v Panském dělení hrálo hudební téma funkci leitmotivu, zde pomáhá dokreslit charakteristiku postav: Ben, jenž se nejvíce podobá autorovi, je tichým vyznavačem klasické hudby, Phil Chase se zamiloval do koncepčních alb rockových kapel a Doug, nejodvážnější z trojice mladíků, seznamuje své kamarády s prvními punkovými kapelami, které vtrhly na scénu v polovině 70. let.

Je až neuvěřitelné, na co všechno si Coe dokáže vzpomenout a jak přesvědčivý je jeho obraz sestávající z těch nejdrobnějších detailů. Plastičnost textu dodává i široký rejstřík promluv: najdeme tu poměrně dlouhý vnitřní monolog, dopisy, úryvky z deníků, citace z pamfletů nebo školního časopisu. To vše dotváří celkový obraz doby, který není ani veselý, na druhou stranu ani zcela tragický.

Nebyl by to Coe, kdyby se do jeho satiry nepromítly politické názory. Právě politika je však bohužel nejslabším místem téhle knihy. Vzhledem ke své formě román nutně musí být přehnaný a do značné míry jednostranný. Přesto se nelze ubránit dojmu, že Coeovo salónní levičáctví, jež dostává největší prostor prostřednictvím postavy Dougova otce Billa, je dnes už stejně vyčpělé jako desky artrockové kapely Yes.

Autor je anglista a překladatel.

Jonathan Coe: Pár trotlů, přeložil Jan Flemr, Odeon, 368 stran.