Jeden den v životě

Ráno jedu Koněvkou. Jako každý den. Jen pár set metrů, než uhnu dolů tunelem do Karlína. Pár set metrů, ale docela to stačí. Prvně se na tu ulici vůbec dostat! Bydlím na špatné straně, musím nejdřív překonat protisměr. Mezi řadami aut zaparkovanými po obou stranách teče vozová řeka ve dvou proudech. Někdy mám štěstí, vyskytne se štěrbina či parkující řidič na chvíli řeku zastaví. Někdy ale ne a je potřeba použít vynucovacího prostředku – přechodu pro chodce. K tomu je to sto metrů dolů po chodníku. Hbitě před ním seskakuji z kola a jako chodec si zastavení vynucuji. Ano, vynucuji, ráno zde dobrovolně staví před přechodem málokdo. Řidiči cítí příliš velký stres, frustraci z pomalé jízdy a laviny těch, co stejně jako oni plynou po asfaltu kolem. Každé zpomalení je bolest, každé zastavení malé příkoří. Jak jinak si jejich chování vysvětlit? Oni přece vědí, že lidé u přechodu chtějí přejít a mají přednost. Přesto je něco nutí klopit oči, upřeně zírat vpřed. „Ještě já projedu a pustí snad ten za mnou,“ běží jim možná v hlavě.

Konečně jsem v proudu. Využívám nového pravidla silničního zákona a předjíždím had sunoucích se aut úzkou průrvou zprava. Za chvíli jsem u tunelu a frčím do Karlína. Mám to štěstí, že při cestě do práce mohu využít asi kilometru karlínské cyklostezky. Bohužel toto štěstí nemá mnoho pražských cyklistů. Je to spíše otázka šťastné náhody, pojí-li vaše bydliště a pracoviště alespoň kousek chráněné cesty. Zbytek je na vašem důvtipu a odvaze sžívat se s auty.

Dnes odpoledne mne čeká smutná slavnost. Je to přesně rok od chvíle, kdy poslední den s kolem na silnici prožíval můj kamarád a kolega Honza Bouchal. Říkám si, jaký asi měl tenkrát den? Snažím se ten čas prožívat jakoby jeho pohledem – ovšem s vědomím, že večer již domů nedojedu. A tíží mě svědomí, snažím se rozpomenout, co se za ten rok změnilo. A nemám z toho dobrý pocit. Byl to rok strávený kontaktem s politiky a úředníky Prahy ve snaze začít město pomalu měnit. Začínal zimou v Kodani, kde veškeré rady a opatření z příruček pro úspěšné řízení městské mobility byly vepsány v každé ulici, křižovatce a budově. Bože, jak samozřejmá jsou řešení, která na vlastní oči vidíte dobře fungovat v praxi! A jak rozdílná je pražská realita! I v Praze jsou politici a úředníci, kteří trend bující v západních velkoměstech zaznamenali. Loňský rok byl obzvláště plodný na sliby. Bohužel však sliby, které často nabízejí protichůdná opatření: více prostoru pro vaše auto, stovky kilometrů cyklostezek, volné silnice, více parků, nová parkovací místa, rozvoj veřejné dopravy, více hřišť! Kdo ale věří, že město je nafukovací? Pragmatická politika vypadá jinak. Odvahu musí mít politik, který voličům přizná, že zvládnutí dopravy města je otázkou, kterému druhu dopravy dáme přednost. Záplavou automobilismu prošla západní Evropa o třicet let dříve před námi. Současná životu vstřícná podoba tamních měst je výsledek desetiletí usilovné práce a dialogu s obyvateli, opakovaného vysvětlování a vzdělávání. V principu to přitom není složité: za zřeknutí se každodenního pojíždění autem po městě získávají obyvatelé takové prostředí, ve kterém se jim dlouhodobě žije lépe. Přitom jejich dopravní potřeby nejsou potlačovány – síť kvalitní veřejné dopravy a možnost cestovat na kole je maximálně rozvinutá.

Ale zpět od ideálů do reality zdejších ulic. Dvanáctého ledna večer nás zhruba stovka vyráží na slavnostní cyklistickou jízdu ve stopách poslední cesty Honzy Bouchala. Z jeho kanceláře na Malé Straně na tragickou křižovatku v Holešovicích, kde ho zabil bezohledný řidič. Ani tato jízda neprobíhá klidně. Jak účastníci cyklojízd na podporu bezmotorové dopravy vědí, auta je při jejich cestách zdržují asi stejně, jako oni zdržují řidiče. Avšak reakce na toto vzájemné omezování jsou rozdílné. Zatímco špalír cyklistů pomalu popojíždějících za kolonou vozů tiše vyčkává a zvědavě nahlíží do kabin aut, fronta za pelotonem kypí nervozitou a napětím: Kdyby jenom ti magoři na kolech jeli trochu rychleji! „Kvůli vám přijedu pozdě na trénink!“ křikl z okénka na peloton jeden z těch, kteří nesnesli pětiminutové čekání a podařilo se jim skupinu předjet. Takové jsou starosti lidí, kvůli kterým se v ulicích i bytech neslyšíme, špatně dýcháme, rodíme nemocné děti a nemůžeme se dočkat pátku, až vyrazíme ven. Autem do přírody. Takový je volič, kterému vládnoucí pražští politici svým jednáním vzkazují: Jezděte ještě více!

Autor je koordinátorem iniciativy auto*mat.