Dobré vztahy nevysedíme

Když se novináři na začátku roku 1997 zeptali Jiřího Gruši, českého velvyslance v Německu, jaký je vlastně význam česko-německé deklarace, odpověděl stroze: „Je to dvojtečka.“ Diplomat a bývalý emigrant z vynucení trefně zformuloval situaci, ve které se nacházely česko-německé vztahy v polovině 90. let.

Po uzavření česko-(slovensko)-německé smlouvy v roce 1992 se slibně zahájený dialog takřka utnul a změnil se v monolog vedený na obou stranách s nebývalou tvrdošíjností. V Německu opakovala část sudetských Němců pravidelně svoje požadavky vůči české straně, k tomu patřily výzvy ke zrušení tzv. dekretů prezidenta Edvarda Beneše anebo mlhavá, tím víc ale pro českou stranu frustrující formulace práva na vlast.

V Česku se na oplátku postavili mnozí politici a část veřejnosti zase do jednoho šiku na obranu těchto dekretů a obhajovali nutnost tzv. „odsunu“ německého obyvatelstva v letech 1945 až 1946.

A jaksi uprostřed těchto vášní se nějak zapomnělo na současnost. Na potřebu otevřené komunikace a spolupráce. Podepsání deklarace bylo prvním krokem k nápravě, ale tato cesta ještě dlouho neskončí.

Právo na vlast

V prvních porevolučních dnech se zdálo, že se vztahy mezi Německem a Československem budou jen radostně rozvíjet. Obě země řešily mnohem zásadnější problémy než otázky minulosti, a tak byla bolestivá témata česko-německé historie vyjmuta z vrcholných jednání a předpokládalo se, že vše vyřeší letmo zformulované…