Dva roky u klavíru

Proč vznikly tyto dva roky deníkových zápisků Ludvíka Vaculíka? Nebylo tomu tak jako v případě jeho Českého snáře, kde ho „musel život svou silou donutit, abych ho napsal, protože Já jsem byl k tomu vybrán: pořídit obraz doby“. Důvod byl mnohem prostší: dohoda přátel, že si budou zapisovat a ukáže se, co z toho vyjde.

Je však ta dnešní doba opravdu tak prázdná, tak neinspirativní, aby z Vaculíkovy doposud plodné intence vznikla kniha Hodiny klavíru, jíž dávají jistý půvab a smysl jenom jeho pozorovací talent, místy neopakovatelná stylistická brilance a sebeironizující tvrdohlavá umanutost? Koho to vlastně Vaculík míní, když píše, že „nová česká literatura je úpadková, pěstuje ošklivost“?

Zredigované ženy

Už se nedivím, že Josefa Vohryzka na Českém snáři tak popuzoval příšerný konzervatismus jeho autora. I dnes může Ludvík Vaculík leckoho rozčílit svým tradicionalismem: „Psaní literatury na počítači je v řádu celkového úpadku života. Ten řád vede až k dnešním tajfunům, jako byl ten v Tatrách: příšerná lesní katastrofa. Je na čase, aby tajfun strhával střechy i v Praze: jináč lidi nepřestanou.“ Vaculík je tu konsekventní, vzpomeňme přece na letecké katastrofy líčené v Českém snáři: proč musí být tolik lidí tak rychle na jednom místě – jen ať si velká letadla padají!
…