Ztráty obrácené v nálezy

Literární kavárna vedle pražského Divadla Na prádle je zaplněná do posledního místa. Na pódiu stojí tři židle a mikrofon, pod nimi se mačkají diváci. Čeká se na začátek autorského čtení tří mladých básníků a podle celkové atmosféry v sále to vypadá, že současná poezie v Česku uhrančivě přitahuje obecenstvo jako rozkvetlá jabloň roje včel. „Pozvali jsme příbuzné a kamarády. Jak to tak vypadá, přišli všichni,“ vrací mě na zem urostlý muž s půllitrem piva sevřeným v mohutné dlani. Mohl by to být hokejista, plavec nebo atlet, jenž po náročném tréninku vychutnává chvíle odpočinku. Namísto toho bude za chvíli předčítat své krátké, životem zjitřené verše, v nichž vědomí ztráty často představuje překvapivou jistotu nálezu: „A že jich ubývá, ó to nic, chodí chodí pořád stejně mezi sebou o pár stínů víc.“

Viktor Špaček (1976), o němž je řeč, psal tyto básně v letech 2000–2006. Právě mu je vydalo nové nakladatelství Literární salon v útlé sbírce s názvem Zmínky a případky. Internetové knihkupectví Kosmas o prvotině zprvu nechtělo ani slyšet, ale pár kousků nakonec vzalo. Kdo se o současnou podobu české poezie skutečně zajímá, má tím šanci seznámit se s dosud neznámým, ale zajímavým autorem. Studoval Pedagogickou fakultu UK, z ní přešel studovat sochařství na VŠUP ke Kurtu Gebauerovi. U něj před třemi lety absolvoval s…