Vezmi mě odsud!

Je to jako z kýčovitého českého filmu, ale tyhle instituce skutečně bývají na konci slepé ulice za městem. Tam jsme vystoupili z auta a uvítal nás křik a smrad. Tomu křiku my lidé říkáme štěkot, ale tento štěkot, který spustili všichni ti odložení a zachránění v zamřížovaných kotcích, zněl zatraceně lidsky. Zvedal se jako vlna zoufalství, k níž se přidávaly další vysoké i hluboké hlasy psů vzpínajících se proti mřížím, až to člověka nutilo před tou vlnou citu ucouvnout. Ale nebylo kam, zvlášť když jsme si tu psí řeč překládali jedinou stále naléhavěji opakovanou větou, která je v názvu tohoto sloupku.

Pes, na kterého jsme se přišli podívat, byl vypuštěn z klece. Zběsile pobíhal, neuroticky poskakoval a hltavě požíral salám a piškoty, které jsme mu přinesli, div nám neutrhl prsty. Světlé oči mu těkaly tak, že nikdo nebyl schopen zachytit jeho pohled. Jako by žádný neměl. Jako by ten svůj pohled nemohl dohonit.

Když je tu půl roku zavřený, tak se bude asi těžko hned chovat podle vašich představ, řekla nám paní správkyně v odpověď na naši rozpačitost. A ty, Beny, mlč! rozkřikla se na velkého zlatého retrívra ve vedlejším kotci. Pak se nediv, že tě nikdo nechce, když jsi takový! Potom jsme šli dovnitř, do prostor připomínajících okresní věznici. Tam stáli za mřížemi velcí psi – zbědovaná anglická doga, kříženec boxera a bůhvíčeho, mohutný rotvajler s mrtvýma očima. Někteří byli tak vystresovaní, že zalézali s kňučením do kouta, sotva zahlédli lidský stín. Kdesi jsem slyšel, že si odtud občas vezmou psa všelijací surovci a úchylové, a pak … ach Bože! Jak poznáte, kdo to myslí dobře? Tak my si to ještě rozmyslíme. Rozhodně ještě přijdeme! ujišťujeme paní správkyni i sebe samé a už jdeme a už jedeme z té slepé ulice ven.

Odpoledne volá přítelkyně Hana, učitelka sociálně postižených dětí. Na můj cituplný popis útulku odpovídá věcně: To buď rád, žes nechodil po kojeneckém ústavu nebo po dětském domově. Tam by na tebe takhle řvaly mimina a batolata.

Večer sedím u okna a dívám se na kostky a věže nedalekého sídliště a myslím na dospělé lidi, na nás, kteří máme nějaké peníze a trochu moci a jakousi svobodu, a přesto často vyhlížíme mřížemi našich pracně zbudovaných životů a jako ti odložení psi a batolata chceme zakřičet: Vezmi mě odsud! Ale většinou nekřičíme, protože na rozdíl od těch bezmocných nedokážeme věřit, že nás někdo uslyší.

Autor je spisovatel.

Příští týden píše Jiří kratochvil