Ukaž mi tu skrýš

Stolní deska, na ní tři mističky. Hráči jsou dva: mladá žena a malé, ani ne tříleté dítě. Sedí proti sobě a hledí na kostičky umístěné v miskách. Ve skutečnosti to není hra, ale vědecký pokus. Badatelé už desítky let hledají odpověď na otázku, v čem přesně se liší schopnosti člověka a jiných živočichů. Experimenty, které uskutečnil tým vědců z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku, byly součástí této snahy.

V levé misce jsou čtyři kostičky, v pravé tři, v prostřední dvě. Hra začíná: žena-experimentátorka přendává obě kostičky z prostřední misky do pravé a vzápětí zakrývá misky víčky. Teď přichází na řadu její malý spoluhráč: má za úkol ukázat na mističku, v níž je nyní nejvíc kostiček.

Pro dospělého jednoduchá úloha, pro dítě tvrdý oříšek – některému se to podaří, jiné neuspěje. A jak by si vedl lidoop?

Pokusy, jejichž výsledky zveřejnil počátkem září vědecký časopis Science, ukázaly překvapivou věc. Jestliže místo dítěte nastoupí ke hře šimpanz či orangutan, nejsme svědky žádného propastného rozdílu. Orangutani za dětmi trochu zaostávají, naopak šimpanzi lidská mláďata o něco předčí. Lidoopům sice nelze vysvětlit, že mají sáhnout po misce, kde je něčeho víc než jinde; pracujeme-li ale místo kostiček s něčím na zub, snadno poznáme, zda lidoop umí odhadovat množství, či nikoliv.

V minulosti se zdálo, že existují desítky rozdílů ve schopnostech lidí a…