Dosud nesplacená hypotéka

Kniha Poválečná Evropa má akceleraci jako auta formule 1. Od první vteřiny vás vyprávění britského historika Tonyho Judta natolik strhne, že si ani nevšimnete, že vás čeká ještě devět set stran a navíc čtete slovensky. Ano, kniha, které loni jen o vlásek unikla Pulitzerova cena, vyšla na Slovensku a u nás se její vydání zatím nechystá. Nicméně kdo má zájem si přečíst nejlepší publikaci o druhé polovině 20. století, nepochybně těch pár odlišných slovíček překousne.

My, a kolaborace?

Evropská unie může být reakcí na dějiny, ale nikdy je nemůže nahradit,“ končí knihu Tony Judt. Publikace Poválečná Evropa je zosobněním toho nejlepšího, co nabízí anglosaská historiografie. Vypráví totiž vývoj Evropy jako napínavý příběh, kde má každé slovo svůj význam a neobsahuje zbytečné kudrlinky. Hned v úvodu je naznačeno, že půjde o subjektivní vyprávění, což by mohlo působit jako varování, ale ve skutečnosti je to jednoznačně výhoda. Známé děje se tak dostávají do nového světla, jsme svědky pečlivé analýzy, která však umožňuje vlastní interpretaci. A zároveň jako by se vyprávění zhostil zkušený žurnalista-reportér, nabízí detaily, které po seskládání utvářejí netradiční obraz kontinentu.

Až nad slovy Tonyho Judta si člověk uvědomí, že je vlastně součástí obrovského zázraku, kterému říkáme Evropa. První strany knihy nás totiž nemilosrdně vrhnou do zničeného kontinentu, kde v důsledku války zahynulo více než 36 milionů lidí a kde se tak lehce usadila kolaborace, udávání a závist. Díky tomu mohli nacisté ovládat obsazené země s minimálními náklady. Například Francii, kde žilo 35 milionů lidí, hlídalo jen 6000 německých policistů a milicionářů.

První dny osvobození přinesly sice řadu procesů a několik desítek poprav v téměř každé zemi, ale odhodlání vyrovnat se s vlastní vinou s každým dalším dnem mizelo. Třeba v Itálii vyhodili z veřejných míst všechny fašistické kolaboranty, avšak záhy dostali amnestii a mohli se vrátit. „Ze 64 prefektů, kteří byli v roce 1962 zodpovědní za italskou krajskou administrativu, jich 62 vykonávalo stejnou službu i v době fašismu, stejně jako 135 policejních náčelníků.“

Stejný přístup se volil v Nizozemsku, Francii či Rakousku. To hodilo minulost hodně rychle za hlavu, ačkoli ze sedmi milionů obyvatel bylo 700 tisíc členy NSDAP, 1,2 milionu sloužilo v německých jednotkách a Rakušané byli nejčastějšími dozorci v koncentračních táborech. Judt připomíná, že zatímco ve Vídeňském filharmonickém orchestru bylo ze 117 členů 45 nacistů, v Berlínské filharmonii to bylo ze 110 jen osm. „V roce 1947 se v Rakousku přijal zákon, který rozlišoval mezi ‚více‘ a ‚méně‘ vinnými nacisty. Půl milionu z těch druhých následující rok amnestovali a jejich volební právo bylo obnovené. Ti první, celkem asi 42 000, byli všichni amnestováni do roku 1956.“

Nejtěžší vyrovnávání se s minulostí bylo samozřejmě v Německu. Původní plány Spojenců, že se všemi členy NSDAP zatočí, vzaly záhy zasvé. „102 ze 112 lékařů působících v Bonnu bylo v té době (1945) nebo předtím v nacistické straně. Ve zničeném Kolíně bylo z 21 odborníků v městských vodárnách 18 nacistů,“ píše Judt. Dokonce ještě v roce 1951 tvořili v Bavorsku 94 % soudců a státních žalobců bývalí nacisté. O všem se ale mlčelo, elita razila teorii, že je lepší zapomenout, udělat tlustou čáru. To mělo konkrétní dopady – nevyřešený vztah k vlastní odpovědnosti. Například ještě v roce 1952 přiznalo v průzkumu na 25 % Němců, že Hitlera hodnotí kladně, a 37 % souhlasilo s tvrzením, že pro Německo je lepší žít bez Židů.

Kritizované miliardy

Vzhledem k těmto faktům je vlastně fascinující, že se právě v té době začaly stavět základy budoucí Evropské unie. Významnou roli v tom sehrály Spojené státy, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé rezolutně odmítly francouzský návrh na de facto likvidaci Německa. Paříž chtěla obrovské reparace, zabrání klíčových průmyslových oblastí a udržování jisté formy nesvéprávnosti Německa. A za druhé nabídly Marshallův plán. Tento americký projekt byl jedním z nejnápaditějších kroků v dějinách diplomacie. V přepočtu na dnešní kurz poslaly USA do Evropy více než 200 miliard dolarů. Vzhledem k tomu, že v roce 1947 téměř všechny země ekonomicky kolabovaly, mimo jiné kvůli kruté zimě, vytáhlo to kontinent z deprese.

Jenom ve Francii plán umožnil financovat až 50 % veřejných investicí. „Je tedy více než ironické, že největší kritice veřejnosti čelil Marshallův plán právě ve Francii. V polovině 50. let jen jeden ze tří dospělých Francouzů potvrdil, že vůbec něco slyšel o Marshallově plánu, a z těch, kteří o něm slyšeli, 64 % odpovědělo, že je pro jejich zemi ,špatný‛!‘,“ konstatuje Judt. Každopádně úspěch byl mimořádný, protože v letech 1947 až 1951 vzrostl hrubý národní produkt západní Evropy o 30 %. Bohužel bez Československa, které na příkaz Moskvy Marshallův plán odmítlo.

Opusťme nyní popis vývoje konce 40. let, protože zde není prostor pro rozbor každé kapitoly. Tony Judt jako úspěšný architekt na dalších stranách staví klenbu příběhu, popisuje základy pro studenou válku, poutavě rozebírá i stav a vývoj v tehdejší kultuře (film, divadlo, literatura). Vysvětluje také, proč se v Evropě tak zabydlel sociální stát. U něj se na chvíli zase zastavme.

Stát nestíhá poptávku

Po válečných útrapách se zdálo, že je třeba se o všechny postarat, užívat si vymožeností, které nabízely rychle se rozvíjející ekonomiky. Díky této představě v letech 1950 až 1973 téměř ve všech zemích prudce narostly výdaje státu na sociální systém či zdravotnictví. Například v Dánsku a Švédsku vzrostl podíl národního důchodu věnovaný samotnému sociálnímu pojištění o 250 %.

Tak rychle bobtnající sociální stát se pochopitelně musel jednou přehřát. Podle Judta ale sehrál klíčovou roli v budoucnosti Evropy: nabídl lidem stabilitu, která západní Evropany odvedla od lákadel komunistických a fašistických stran, jež slavily úspěch bezprostředně po válce, kdy mohly těžit z obrovské bídy a beznaděje veřejnosti.

A byl tu ještě jeden pozitivní dopad. „Růst vlivu státu na zaměstnanost a blahobyt vlastních občanů doprovázel stabilní pokles jeho autority ve věcech morálky a názorů,“ píše Judt. Politici si zkrátka řekli, že když mají tak velký vliv na peněženky lidí, proč by jim ještě měli mluvit do jejich soukromí. V 60. letech se tak začala na Západě rušit moralistní cenzura, směly se vydávat i kontroverzní knihy, legalizovaly se interrupce či dekriminalizovala homosexualita.

Zpřístupňovalo se rovněž školství. Od roku 1956 do roku 1966 narostl počet vysokoškolských studentů takovým tempem, že tento nápor vlády nezvládaly. Počty vysokoškolských studentů se v 60. letech rovnaly počtům středoškolských studentů v letech padesátých. Tím však klesala kvalita a pozornost vzdělávacího systému. Mladí lidé vycítili, že stát nedokáže pokrýt jejich poptávku. Chtěli také více diskuse, styděli se za své rodiče, kteří mlčeli v době nacismu. Spustila se tak konečně potřebná debata o Hitlerově éře a vlastní odpovědnosti za napáchané zlo, která zejména v Německu dodnes nekončí. Zároveň se ale rozběhly i masové nepokoje. V tu samou dobu, kdy do Československa vjížděly sovětské tanky.

Věčná touha zapomenout

Československu věnuje Tony Judt hodně prostoru. Vysvětluje naši cestu do objetí Sovětského svazu, popisuje 50. léta, pražské jaro, význam Charty 77, normalizaci i dělení státu. Jeho pozornost se dá vysvětlit i tím, že sem často dojížděl. Judtovy pasáže o zdejší situaci jsou přesné a inspirativní, snad s jednou výjimkou: ve svém negativním pohledu na lustrace tvrdí, že disidenti byli proti zákonu, zatímco Václav Klaus o lustrace stál, aby je mohl používat pro diskreditaci oponentů. Byl to přitom právě Klaus, který prohlásil: „Debolševizace nemůže být nosným jádrem programu ODS.“ Ostatně i v jeho týmu pracovali někdejší spolupracovníci StB. Odpovědnost Čechů za komunistický systém tak spíše bagatelizoval.

Tony Judt však rozhodně nic nebagatelizuje. Naopak. Velmi chytře kombinuje informace o silných stránkách evropského vývoje s těmi, které připomínají, že se Evropané mnohdy z druhé světové války nepoučili. Působivá je zejména pasáž o balkánských válkách a odpovědnosti Evropy za to, že tak dlouho váhala se zásahem.

Zastavme se ještě u překvapivého závěru knihy. Judt v něm píše: „Naší vstupenkou do Evropy je uznání holocaustu.“ Připomíná, jak se většina společnosti po desítky let snažila zavírat oči před tragédií, která dopadla na Židy. Raději se vyprávěly příběhy o hrdinství a útrapách jednotlivých zemí než o šoa. Judt vzpomíná na osudy lidí se žlutou hvězdou, kteří se po příjezdu z koncentračního tábora chtěli vrátit do svého bytu, ale byli novými majiteli a sousedy vyhozeni. V mnoha zemích projev lhostejnosti a touhy zapomenout probublává ještě dnes. V Česku je třeba mizivá debata o našem podílu na likvidaci Romů, za nepatřičnou ji označil i současný prezident. „Nová Evropa, svázaná dohromady znameními a symboly svojí strašné minulosti, je pozoruhodným počinem; ale navždy bude této minulosti splácet hypotéku… Evropská unie může být reakcí na dějiny, ale nikdy je nemůže nahradit,“ končí knihu Tony Judt.

Tony Judt: Povojnová Európa,

přeložila Lucia Najšlová, Slovart, 856 stran.