Teď už zbývá napsat její dějiny

Zkraje roku 1980 se mluvčí Charty 77 zamýšleli nad smyslem své občanské iniciativy po třech letech její existence. Pro tisícovku chartistů to byl čas možná nejkrušnější: počáteční euforie z neopakovatelného pocitu osvobození se rozplynula, převládly denní starosti, které se mnohdy měnily v noční můry. Přední chartisté včetně Václava Havla byli ve vězení, jiní stupňovaným tlakem nuceni k vystěhování, Státní bezpečnost je špiclovala, odposlouchávala, vydírala.

Režim utahoval šrouby ve snaze Chartu zlikvidovat nebo alespoň paralyzovat. To vše se dělo v atmosféře všeobecného společenského nezájmu o osud těch, kteří se rozhodli vzít prolhaný režim za slovo. Sympatie zůstávaly skryté.

Bilanční dokument z 1. února 1980 lapidárně vystihuje tuto těžkou situaci: „Moc sama … zpochybňuje a činní iluzorní naši snahu o skutečný věcný dialog se státními institucemi. Přesto trváme na svém právu a povinnosti hájit lidská a občanská práva vlastní i ostatních občanů, protože jsme přesvědčeni o jejich základním lidském a etickém významu, daleko přesahujícím jakoukoli politickou praxi.“

Navzdory nejisté perspektivě svého konání a existenčnímu ohrožení tak chartisté dokázali trvat na svém přesvědčení – a to byl v husákovském Československu postoj opravdu nevídaný a vzácný.

Korunní svědectví jazyka

Vydala…