Platonův omyl
Požáry v Řecku dosáhly letos rozměrů skoro apokalyptických. Spáleniště vychládají, úřady vypsaly odměny na hlavy žhářů.
Požáry v Řecku dosáhly letos rozměrů skoro apokalyptických. Spáleniště vychládají, úřady vypsaly odměny na hlavy žhářů. Intenzita a ničivá síla požárů v evropském Středomoří však rok od roku narůstá. Je proto dost povrchní hledat viníky jen mezi teroristy, spekulanty s pozemky či staříky vypalujícími trávu. Problém je totiž mnohem hlubší.
Ve středomořském klimatu, vyznačujícím se dlouhými a úpornými letními vedry, jsou požáry stejně normální a nevyhnutelné jako u nás letní bouřky. Tamní příroda je ohni přizpůsobená. Typický středomořský strom, třeba borovice pinie, má silnou kůru, která chrání citlivé lýko, a jehličí plné snadno hořlavých silic. Když se přes takový strom přežene požár, ožehne ho, aniž by mu výrazněji ublížil. Neměl by to však být požár příliš silný. Aby nezesílil, nesmí na své cestě narazit na nadbytek hořlavého materiálu. Jinými slovy, nesmí vypuknout v hustém lese.
Současné požáry jsou tak silné proto, že v Řecku a dalších středomořských zemích roste nadbytek snadno hořlavých lesů. Zní to kacířsky, vždyť generace Evropanů vyrůstaly ve víře, že Řecko či Itálii v pradávných dobách pokrývaly husté hvozdy, které až obyvatelé antických měst vykáceli na stavbu svých flotil.
Tento názor nepochází od nikoho menšího než Platona, který v dialogu Kritias zmiňuje stráně kdysi se zelenající hustými lesy, dnes však dávající jen pastvu včelám. Jenže za klasikova života…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu