Hedwiga vyhnaná z ráje

Doporučit debut Johna Camerona Mitchella s názvem Hedwiga a Angry Inch (2001) lze i těm, kteří se jinak filmovým adaptacím muzikálů zdaleka vyhýbají. Bizarní příběh prošpikovaný chytlavými punkrockovými písněmi Stephena Traska si rozhodně nepotrpí na patetická gesta ani sentimentalitu. arvitý příběh transvestity, který se svou obskurní kapelou obráží zapadlá bistra a bary, má v sobě spíše něco z anarchistické poetiky Monty Pythonů. Ale za vším tím glamrockovým pozlátkem se skrývá citlivý portrét člověka, který touží po lásce a uznání.

Titulní roli arogantní, diktátorské, ale zároveň zranitelné a okouzlující Hedwigy si s gustem a energií střihl sám režisér a tvůrce úspěšné off-broadwayské předlohy. A on má největší zásluhu na tom, že jeho vysněnému projektu, který na festivalu v Sundance získal Cenu za režii a Cenu diváků, je velmi těžké nepodlehnout.

Hedwigu v úvodu potkáváme na turné, které kopíruje štace mladé rockové ikony Tommyho Gnosise (Michael Pitt). Kapela Angry Inch, složená z imigrantů z východní Evropy, které drží u jejich pečlivě nalíčené frontmanky s nakadeřenou blonďatou parukou na hlavě snad jen fakt, že jim Hedwiga odmítá vydat jejich pasy, hraje pro pár diváků vždy na doslech od stadionu, kde se producíruje Gnosis.

Bývalý Hedwižin milenec se proslavil jejím repertoárem, poté co ji sobecky opustil, když zjistil pravdu o jejím „naštvaném palci“ (v originále angry inch) – špalku masa mezi nohama, který jí údajně zbyl po penisu po neúspěšné operaci změny pohlaví. Tu podstoupila kvůli svatbě s afroamerickým svalnatým seržantem, aby mohla utéct z východního Berlína do Spojených států. Původně totiž byla chlapcem Hänselem, který ve městě protnutém zdí snil o životě rockové hvězdy při poslechu Rádia amerických sil.

Jestli vám to připadá jako slušná fantazmagorie, máte pravdu. A to je jen zlomek absurdností, které film nabízí. Patrně jsme se ocitli v osidlech bujné fantazie charismatické bájivé lhářky, ale o tom už je zkrátka rock´n´roll.

Mitchell se nedávno v české distribuci představil snímkem Shortbus (2006), který nepřipravené diváky šokoval explicitními pornografickými scénami. Hrdinové melancholického filmu oslavujícího toleranci a přirozenost všech podob sexuality se ve svých vzpomínkách často vraceli do dětství. Tam hledá příčinu svých problémů s identitou i Hedwiga. Mitchell si jakoby nezávazně, ale přitom velmi rafinovaně hraje s biblickými narážkami na prvotní hřích a vyhnání z ráje, se starořeckým mýtem, podle něhož Zeus svými blesky rozdělil původně oboupohlavní lidi na muže a ženy, nebo s metaforou rozděleného Berlína coby stavem Hedwižiny duše. Ta touží po dosažení celistvosti, po splynutí duší, po ideálním partnerovi.

Jenže člověk nemůže vždycky dosáhnout všeho, co chce. To říká i montypythonovský vtípek o tom, že Hedwigu vyhodili z vysoké školy za referát o agresivním vlivu německé filozofie na rock s názvem „You, Kant, Always Get What You Want“. Možná právě nutnost pokorného smíření se svým místem ve světě je hlavním poselstvím nakažlivě euforického a přitom dojemného muzikálového spektáklu.

HEDWIGA A ANGRY INCH

ČT 2, 12. 9., 0.05