Všichni dobří bachaři

Ještě před několika dny byl jedním z 281 pilířů, o které se opírá zdejší demokracie. Žádost policie o vydání poslance Josefa Vondrušky k trestnímu stíhání doprovázená vysvětlením, že před rokem 1989 mučil jako bachař v minkovickém lágru politické vězně, však ukázala, že přinejmenším tahle jedna opora má poněkud vratké základy.

Diskuse o Vondruškově vině se pak rozvinula do zajímavé otázky – co to vlastně byly Minkovice a jak došlo k nepozorovanému přerodu jedné z tamních mlátiček v ctihodného strážce novodobé svobody.

Jdi za svou hvězdou

Vždy si měřil, jestli jsem se k němu nepřiblížil blíž než na délku ruky. Kdo tuhle hranici překročil, toho zbil.„Tyhle od nás nejsou,“ ukazuje Josef Vondruška (59) na skleněné lustry v jednom ze sněmovních sálů a neurčitě se usmívá. „U nás se dělala jemnější práce, ne takováhle dlouhá skla.“ Na první pohled sebevědomý muž, který hýří vtipy a rozmachuje rukama. Když se ale hovor stočí ke konkrétním otázkám na jeho „předposlaneckou“ minulost, začne na něm být znát skrývaná nervozita. Chvějí se mu ruce, potí se a původně ostrý výraz jeho očí se proměňuje do až dětsky prosebného pohledu, kterým se v dotazujícím snaží vzbudit chápavý soucit. „Všichni mě teď nahánějí,“ říká ztišeným hlasem. „Lidsky je to těžko snesitelná situace.“

Příběh této nesnesitelné situace se začal odvíjet před pětatřiceti lety. Dnešní komunistický poslanec tehdy pracoval jako řadový údržbář v podještědské sklářské továrně Preciosa, která vyráběla křišťálové lustry – jednu z mála chloub tehdejšího zahraničního obchodu.

Se základní školou si Josef Vondruška mohl o lepší budoucnosti nechat jen zdát, a kdyby nepřišly politické čistky po okupaci v roce 1968, asi by na stejném místě zůstal až do penze. Vyhazovy začínající normalizace však tvrdě dopadly i na policejní a bachařský sbor. A v tu chvíli zasvítila čtyřiadvacetiletému Vondruškovi jeho „šťastná hvězda“.

Coby údržbář se Vondruška skamarádil s několika dozorci minkovické věznice. Vídal se s nimi každý den, protože do fabriky, v níž pracoval jako civilní zaměstnanec s platem kolem 2000 korun, vodili vězně ubytované doslova pár metrů odtud. Preciosa byla totiž součástí vězeňského areálu. Obepínal ji ostnatý plot se střílnami. Následoval další ostnatý plot – opět se strážními věžemi –, který odděloval domy, v nichž vězňové bydleli, od budovy fabriky.

„Jeden z dozorců mi tenkrát dal nabídku – prý se potýkají s nedostatkem lidí, a jestli bych to nechtěl zkusit,“ vzpomíná Vondruška. „Kývnul jsem. Zaujala mě na tom ta jistota, že když budu naplňovat daná pravidla a postupy, zajistí mi to pravidelný kariérní růst.“

V novém zaměstnání se Vondruška rychle zapracoval. „Vždy jsem měl rád dodržování pořádku, pravidel, systému. Svojí prací a nasazením jsem chtěl nadřízeným ukázat, že je na mě spolehnutí. Vystudoval jsem vysokou školu SNB a následně udělal zkoušku z práv. Snažil jsem se odvádět maximální výkon.“ Jenže právě v tom je problém. Za oním maximálním výkonem se totiž podle svědků skrývá týrání lidí, šikana a krutost.

Šramot ve tmě

Minkovický lágr vznikl na konci padesátých let kolem tamní sklárny Preciosa. Broušené lustry šly v cizině na odbyt, ale jejich výroba patřila mezi nejtěžší práce vůbec. Hodiny zírání z několikacentimetrové vzdálenosti do stále hořících plamenů, práce s nebezpečnými chemikáliemi na zastaralých strojích a až padesátistupňová vedra – to vše odrazovalo civilní zaměstnance, a podnik se proto potýkal s existenčními problémy. Pak vláda našla řešení: rozhodla, že v areálu výroby vznikne věznice pro šest set lidí s hlavním cílem: dodávat do Preciosy levnou pracovní sílu.

Na první pohled se věznice od jiných v tehdejším Československu ničím nelišila: stejné baráky, stejné cimry se stejnými palandami pro 24 vězňů. Ale rozdíl tu byl. „Od jiných věznic se odlišovaly Minkovice hlavně tím, jaké poměry vládly vevnitř,“ říká Ivan Dejmal, který si v roce 1975 jako osmadvacetiletý v Minkovicích odseděl jedenáct měsíců. Pozdější polistopadový ministr životního prostředí patřil tehdy do skupiny politických vězňů, které režim do Minkovic vedle vrahů a násilníků začal často posílat. Dostávali se sem za opravdu zvláštní zločiny. Například jako Jiří Gruntorád, odsouzený na čtyři roky za strojopisné vydání básnické sbírky Jaroslava Seiferta a dalších knih. Nebo – a to byl Dejmalův případ – za nedovolený poslech Rádia Svobodná Evropa. Hlavně tyto politické vězně měli minkovičtí bachaři zlomit a zadusit v nich jakoukoliv budoucí touhu po odporu.

„Drželi nás všechny vystresované v permanentním napětí,“ říká Dejmal. „Nenechali nás ani na chvíli vydechnout. Pracovali jsme na tři směny, den volna jsme měli jednou za tři týdny. V pět ráno byl budíček, osm hodin denně jsme v příšerném prostředí otrocky dřeli. Když směna skončila, museli jsme několik hodin pod dohledem bachařů dokola v šestistupech pochodovat po dvoře. Když jsme nedokázali plnit nesmyslně vyšponovanou pracovní normu, což jsme často nedokázali, snižovali nám už tak malé příděly jídla. V noci místo spaní jsme museli držet kontrolní hlídky nad ostatními, kdo usnul a nachytali ho, strčili ho na několik dní na samotku. Sprchovat jsme se mohli jednou za deset dní, většinou ve studené vodě. Pořád pro nás vymýšleli nějakou práci navíc – v zimě přehazovat sníh, v létě různé brigády. Návštěvy byly povolené jednou za půl roku.“

Podobné vzpomínky na Minkovice má i Jiří Wolf, dlouholetý politický vězeň, který v kriminále u Preciosy strávil na začátku 80. let téměř dva roky ze svého celkem devítiapůlletého trestu za „podvracení republiky“ (spočívalo v šíření doma zhotovených letáků, ať se lidé nebojí postavit komunistickému režimu). „Byl to systematický psychický teror,“ říká o Minkovicích Wolf. „Bachaři nás neustále a za úplné hlouposti – třeba když měli pocit, že se na ně člověk nepřátelsky podíval – posílali na deset dní na samotku. A tam nás potom beze svědků bili.“ Wolf strávil na minkovické samotce dohromady skoro šest měsíců a následky nese dodnes. „Trpím únavovým syndromem,“ říká. „Po návratu z vězení jsem měl problémy se spaním. Jak jsem totiž za tmy v polospánku zaslechl šramot, vždy jsem se s hrůzou budil. Myslel jsem, že už si zase pro mě jdou bachaři, aby mě zmlátili.“

Jen si tak trochu kopnout

Kolik přesně v Minkovicích za dobu jejich dvaatřicetileté existence (v roce 1990 byl lágr zrušen) sedělo politických vězňů, není jasné – úřední záznamy neexistují. Jisté každopádně je, že když teď před těmi, kdo jsou známí, vyslovíte jméno Vondruška, přesně si vybaví, o koho šlo.

„Takových jako on ani mezi minkovickými bachaři moc nebylo,“ říká Ivan Dejmal. „Svoji roli a převahu nad námi si užíval. Začínalo to u maličkostí – když s námi mluvil, nedával na sobě znát žádné emoce, byl jízlivý. I v parném létě nosil uniformu zapnutou až na poslední knoflík, na nohou vysoké vyleštěné holínky. Stál stejně jako esesáci, ruce zkřížené dozadu, nohy široce rozkročené.“ Podobné zážitky má i pan Wolf. „Pořád slídil, aby nás při něčem přistihnul a mohl nám uložit nějaký trest. Vždy si měřil, jestli jsme se k němu nepřiblížili blíž než na délku jeho ruky. Kdo tuhle hranici překročil, toho zbil. Mě zmlátil několikrát. Vždy na samotce. Než začal, natáhnul si kožené rukavice, aby se neušpinil od krve.“

Pohled do jeho osobního spisu ukazuje, že Vondruška patřil mezi bachaře, kteří se hlásili o přesčasy a často udělovali tvrdé kázeňské tresty. Jeho nadřízení ho za to pravidelně chválili a odměňovali zvýšením platu. „Vyžaduje důsledné plnění pracovních povinností, je náročný na kázeň odsouzených,“ stojí v jednom z mnoha hlášení, která sepsali Vondruškovi šéfové. Horlivý dozorce se brzy stal vychovatelem a pak velitelem oddělení, což byla v Minkovicích funkce, kterou vykonávali jen tři lidé. „Vysloužil si to podle všeho tím, jak tvrdě se choval k vězňům,“ říká historik z archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra Tomáš Bursík, který studoval Vondruškův spis. Někdy té tvrdosti bylo dokonce tolik, že ho za to kritizovali i jinak naklonění šéfové. „Projevil nerozvážnost, vznětlivost, nevolil správné formy jednání s odsouzenými,“ napsal do jedné z nemnoha výtek náčelník útvaru. Ze spisu nelze přesně vyčíst, o co konkrétně šlo, podle historiků ale zřejmě pan Vondruška nějakého vězně bez vážného důvodu zbil natolik krutě, až to hrozilo trvalými následky.

Sám Josef Vondruška dnes diskusi o svém přístupu k vězňům příliš nevyhledává. „Nechci to rozebírat,“ říká. „Sem tam jsem sice někoho uhodil nebo kopnul, ale vždy, když to byla potřeba. Třeba když nechtěl někam jít, kam bylo třeba.“ A jak se dnes zpětně dívá na tehdejší dobu a svoji roli v ní? „Nikdy jsem o tom, co jsem tenkrát dělal, zpětně nezapochyboval. Jestli tam byl někdo za vraždu nebo údajně z politických důvodů, nebudu hodnotit. Všichni ti lidé tam byli odsouzení podle tehdejších zákonů a poměrů a to pro mě bylo směrodatné. Jestli ty zákony byly špatné nebo ne, jsem neřešil,“ říká poslanec „Tehdy ani dnes jsem se pojmem spravedlnost nezabýval. Je to abstraktní termín. Držím se zákonů a pořádků, které v dané době platí. Ty určuje vládnoucí skupina. Byl jsem kolečko v systému. Řekl jsem si, že chcaním proti větru bych stejně nic nezměnil.“

Stejných pravidel se Josef Vondruška drží i dnes. „Když ta doba skončila, přestal jsem myslet na minulost a začal si budovat nový život,“ říká. „Snažil jsem se v nových podmínkách uspět. Vždy jsem chtěl uspět.“

Sen uspět v nové době se panu Vondruškovi podařil, a to v politice. Nejdříve se po revoluci dostal za komunisty do Federálního shromáždění, pak do komunálního a krajského zastupitelstva a loni se jako jednička liberecké kandidátky KSČM probojoval do Poslanecké sněmovny.

Během angažmá v zákonodárném sboru se Vondruška zařadil mezi málo viditelné delegáty: od voleb dvakrát vystoupil s příspěvkem do diskuse a neúspěšně s kolegy předložil jeden zákon – o možnosti odebrat poslanci mandát, když po volbách přestoupí do jiného klubu, než za který byl zvolen. Takže jaké vlohy liberecké komunisty na bývalém dozorci zaujaly, že z něj udělali svého lídra? „Například to, že se nezištně snaží pomáhat všem, kteří to potřebují. Taky je právník, což je dobré pro tvorbu legislativního procesu,“ říká šéfka liberecké buňky Dana Lysáková. „Co se týká jeho minulosti, řekl nám, že neudělal to, z čeho ho obviňují, a to nám stačí. Nemáme důvod mu nevěřit a dál se ho na to ptát. Někdo tam tehdy pracovat musel.“ A co se paní Lysákové vybaví, když se řekne Minkovice? „Znám to spíš z doslechu. Myslím, že to byl nápravný ústav pro tvrdší delikventy. S žádným tamním politickým vězněm jsem se nesetkala, nedokážu to definovat a nepátrám po tom.“

Něco někde u Liberce, nevím

O tom, co přesně byly Minkovice, neví ani většina Vondruškových kolegů, kteří teď na své zářijové schůzi budou rozhodovat o dalším poslancově osudu. Policie totiž koncem prázdnin požádala zákonodárce, aby bývalého dozorce vydali k trestnímu stíhání – právě za šikanu a bití vězňů.

„Vím hlavně z novin, že to bylo vězení, kam byli bezdůvodně posíláni političtí vězni. Detaily neznám,“ říká o Minkovicích šéf mandátového a imunitního výboru za ČSSD Miloslav Kala. Podobná slova opakuje i Olga Zubová (zelení). „Podle informací z médií to byla věznice pro politické vězně.“ O trochu víc informací má šéf poslanců ODS Petr Tluchoř. „Pracovní tábor někde u Liberce a u toho nějaká továrna. Posílali tam politické vězně, třeba pana Wonku,“ říká. Nepřekvapí, že v tématu se nejvíc vyzná šéf ústavně-právního výboru Marek Benda (ODS), jehož otec sám několik let seděl z politických důvodů v komunistických kriminálech. „Vím, že to byl nejhorší kriminál v zemi. Vládly tam hrozné pracovní podmínky, bachaři vězně často šikanovali,“ říká Benda.

Šéf komunistů Vojtěch Filip o Minkovicích naopak neví vůbec nic. „Bylo to nějaké vězení,“ říká. „Kdo a za co v něm seděl, tím nemám čas se zabývat.“ Stejně tak se celá strana dosud neměla čas zabývat Vondruškovým případem, a tak není oficiálně známo, zda při verdiktu o vydání budou komunisté pro, nebo proti. Mimo diktafon dnes většina komunistických poslanců říká, že by se Vondruška měl vydat trestnímu stíhání sám, protože dnešní situace prý poškozuje pověst strany. Nikdo to ale Vondruškovi do očí neřekl. Jediný, kdo ho veřejně nepřímo vyzval k tomu, aby se dobrovolně vydal do rukou policie, je místopředseda KSČM Jiří Dolejš. „Neměl by se bránit vydání, jestli je přesvědčený o své nevině,“ říká Dolejš. „Vyšetřování ukáže, jestli jsou proti němu pravdivé důkazy, nebo ne.“

Ostatní strany už mají jasno: ODS, ČSSD, zelení i lidovci zvednou ruku pro Vondruškovo vydání. „Ta doba byla strašná, to většina z nás ví,“ říká poslanec Benda. „V čem přesně to bylo strašné, se ale už někdy zapomíná. Vyšetřování a diskuse, kterou snad vyvolá, může poodhalit důležité detaily.“

Josef Vondruška

Narodil se 12. února 1948 v Litoměřicích. V roce 1975 dokončil Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Liberci a v roce 1988 Vysokou školu SNB v Praze. V letech 1972 až 1990 pracoval jako dozorce. V roce 1992 byl za komunisty zvolen poslancem Federálního shromáždění. V parlamentu zasedl v roce 2005 a v dalších volbách mandát obhájil.