Tekutý čas na starých horách

Bývaly doby, kdy moravští vinaři se ztajeným vnitřním úsměškem nalévali Pražákům ta nejhorší vína a poslouchali přitom, jak si je pochvalují. Poučení obyvatelé velkoměsta pak neméně zlomyslně s sebou do sklípku tahali láhev pražského výběru a říkali: „My jsme si pro jistotu s sebou vzali vlastní víno, ale asi to nebude zapotřebí, protože to, co jste nám minule nalévali, bylo skoro stejně dobré jako Dačického pohár!“

Doba se změnila. Poměrně kvalitních vín z Kalifornie, Austrálie či Latinské Ameriky je na trhu nadbytek a rozumět vínu se začíná považovat za součást kultury.

Přitažlivost vína dnes spočívá nejenom v tom, že to je prostě dobré pití. Duchu doby lahodí harmonie nápoje i určitá hédonistická duchovnost, vyplývající z toho, že vinná réva byla vysazována na klášterních panstvích. Pivo pijeme rychle a víno pomalu. V časech, kdy máme všeho hodně a času málo, je pomalá činnost pití vína – tekutého času – sama o sobě určitým přepychem, který nás přenáší do klidných a radostných dob. Rychlá návštěva sklípku je stejným nesmyslem jako pomalá jízda po dálnici.

Čas je drahý, a pokud jej investujeme do pití vína, nebývá nám zatěžko investovat i do kvality nápoje. Velcí vinaři volí globalizační tržní strategie a snaží se většinu produkce někam vyvézt. Malým vinařům nezbývá než volit deglobalizační strategie a svá specifická vína dodávat poučeným zákazníkům, kteří chtějí dobré víno s dobrým příběhem.

Hrozny z minulého světa…