Pijavky, medvědí žluč a jezevčí sádlo

„Čaga vyléčila mojí mamince žaludeční vředy. Nebo aspoň hodně pomohla,“ tvrdí přesvědčivě Jaromír Otava, který právě přišel nakupovat do krámku Přírodní produkty na pražských Vinohradech. Čaga je choroš rezavec šikmý, který roste hlavně na břízách Sibiře. V obchodě mají z čagy pilulky, masti, krémy.

V lahvičkách na policích jsou také další kuriózní přísady: výtažek z pijavic, medvědí žluč, včelí jed, cedrový olej. Vesměs popsané azbukou. Ze zemí bývalého Sovětského svazu k nám dorazilo pozoruhodné kulturní dědictví: přírodní medicína.

Na Ukrajině, na Altaji, na Sibiři je pořád živá, jak dokazují třeba historky ukrajinských gastarbeitrů: „Soused měl potíže se žaludkem, vzali ho do nemocnice a do měsíce bylo po něm. Když měl manžel problémy, k doktorovi nechtěl. Pil třikrát denně propolis a za měsíc byl dobrý,“ vypráví Ukrajinka Ganna Protsivová, která už deset let jezdí do Česka pracovat. Takových historek má víc. Figurují v nich poněkud sadističtí doktoři, nad nimiž vítězí domácí léčba: propolis, čaga, pijavice. Nebo třeba šťáva z břízy; k oblíbeným ukrajinským kratochvílím patří navrtat si zjara břízku a nechat si z ní naronit nasládlý nápoj.

Všechen tento folklor se dováží už také k nám, k dostání je v internetových bylinkářstvích a ve třech obchodech v Praze, Brně a Opavě. Jsou tu i produkty z dalších postsovětských zemí. Třeba eleuterokokus ostnatý čili „sibiřský ženšen“ nebo hornina šungit z Karélie, kterou se léčili už Romanovci.

Všechny přípravky jsou certifikované a nikomu by neměly ublížit. Jejich léčivé účinky u nás však nikdo netestoval. „Přírodní medicína rozhodně účinná je. Právě proto se s ní musí opatrně,“ radí lékař Ákoš Willant, který léčí hlavně přírodními prostředky. Varuje před radikální samoléčbou: krémy z pijavic opravdu ředí krev, a kdo pije bylinkové čaje jako vodu, může si místo trvalého zdraví přivodit třeba problémy s ledvinami.

Zákazník Jaromír Otava si z krámku na Vinohradech dnes odnáší spíše mírnější kalibr: ostře růžovou zubní pastu obsahující „lečebnyje travy“ a pak černočerné žvýkačky z pryskyřice modřínu sibiřského. Ty působí povzbudivě přinejmenším na představivost: kdo jednou žvýkne, náhle přesně pochopí, jak trpká a tvrdá dokáže být Sibiř.