Park uprostřed hutí

Já to nevnímám jako katastrofu. Vždyť spousta lidí v tom rumišti vidí skryté poklady, ukazuje Vojtěch Bilišič (1980) na hromady, jež lemují cestu k trojici vápenných pecí někdejší Vojtěšské huti v areálu kladenské Poldovky. Na nevábných kopečcích se válí nekonečné metry plastové izolace. Zbyla tu po měděných drátech, oněch pokladech, jejichž prodejem si v rozpadajícím se komplexu budov přivydělávají sběrači kovů. Na jaře tu ale byl ještě větší nepořádek – než sem přišel Bilišič vytvořit diplomovou práci, se kterou pak v létě ukončil pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou.

K jejímu tématu se rodák ze slovenských Nových Zámků dostal přes Dagmar Šubrtovou – asistentku Kurta Gebauera, v jehož sochařském ateliéru Bilišič pět let studoval, jež se v Kladně stará o Hornický skanzen Mayrau. Také Bilišiče okouzlilo zdejší industriální prostředí. Nikoli však kvůli technickým památkám, ale kvůli zvláštnímu stavu, kdy se příroda po rušení technických provozů dravě vrací zpět tam, odkud ji kdysi člověk vypudil.

„Vyšel jsem z toho, že areál hutě byl ještě na začátku minulého století parkem a Kladno má dneska problém se zelení. Takže by se z toho dal vytvořit takový koridor, co spojuje město s přírodou, a přitom by se využily industriální prvky, které se ještě nepodařilo rozebrat,“ vysvětluje Bilišič. Na diplomce si chtěl experimentálně ověřit, jestli to půjde.

Jako sochař…