Není to zlost, leč všeho dost

Včerejší půlnoc, počátek dnešního dne, mne zastihla v mém oblíbeném podniku, kavárně Jericho. U stolu s mou bývalou a skoro synem jsme se rozhodli najít přístřeší u naší společné přítelkyně Martiny na Vinohradech. Po příjezdu do Bělehradské jsme zjistili, že nejsme vítaní, že jdeme pozdě a že je nás prý taky moc. Náhlý obrat čelem vzad, malý staropramen a kousek smaženého kuřete v blízkém KFC nám však spravily náladu.

Tramvaj jela včas, mí souputníci osiřeli na refýži, a tak mně a mému věrnému psu Žemlovi zbyly na cestu ještě celé dva kusy kuřete. Paní řidička lákala hnědookého Žemlu do kabiny, ale on s řidiči MHD nerad komunikuje. Je mu zkrátka trapně, když na mordě nemá košík s náhubkem a od krku mu nevisí vodítko.

Sotva tramvaj zmizela, přemluvil mě k návštěvě blízkého parku. Oběma se nám tam ulevilo. Dočetl jsem si, co mě zajímalo, pod veřejným osvětlením, a od našeho společného útulku nás tak dělily už jen tři zámky. Za uklidňujících zvuků, jež vydává pes chlemstající vodu, jsem usnul, aby mě vzápětí probudil zvuk, jejž vydává pes, když se otřepe, což v našem domáckém slangu znamená jasný signál, abych zvedl aspoň jednu nohu a Žemla si mohl lehnout pod peřinu. Za chvilku mu ale asi bylo vedro, protože vylezl. Tím mě ovšem málokdy probudí. Touha po spánku byla silná, tak jsem v posteli vydržel až do Žemlova ranního zakňourání, které mě donutilo opustit lůžko o šesté hodině odpolední.

…