Dívka s harfou a meteoritem

Je sice pěkné, že se tahle písničkářka z Nevady doprovází místo kytary na harfu, ale není to nakonec jen zaměnitelné brnkání s anglickými texty? Neil Young si to patrně nemyslel, když si Joannu Newsomovou pozval před čtyřmi lety jako předzpěvačku. Bylo to v době, kdy opouštěla akademii a s ní studia kompozice. Do skladeb se jí totiž stále pletly lidové melodie a místo postserialistů raději poslouchala africké loutnisty. Vrátila se tak ke hře, kterou pěstuje už od osmi let: psaní písniček. Věru netušila, že zanedlouho bude tváří nové generace nezávislého popu.

Holčička čaruje

Debut The Milk-Eyed Mender (2004) ji představil jako básnířku, která má podobně nakřáplý hlas jako Björk (už spolu také hrály). Texty jsou těžší, než by napovídal naivistický kreslený obal. V klipu sice létá školní třídou animovaná holubička, slova však kohosi varují před lidmi v bílých pláštích, kteří ho chtě nechtě potáhnou ven na svět. Velká imaginace Joannu vede ke svědectví o současném světě, připočtěme k tomu její nevinný dětský hlásek a nabízí se paralela s neidylickými, chytrými pohádkami Tima Burtona. Jak napsali v New York Times: „Zní to velmi nově, ale taky jako cosi úplně starého.“

Druhé album Ys (2006) znamenalo asi tak překvapivý skok vpřed, jaký udělal Van Morrison mezi slibným debutem a (dnes klasickými) Astral Weeks. Zároveň nabouralo mýtus o lo-fi generaci, která dělá…