Co kdyby

„Vždyť to je naprosto hrozné,“ bouří se kamarádka z Německa, která je zrovna na návštěvě v Praze. „Takové arogantní chování jsem už dlouho nezažila.“ Stojíme spolu na přechodu pro chodce a čekáme. Vedle nás dvě ženy s kočárkem a další lidé. Všichni bezmocně pozorují, jak kolem sviští jedno auto za druhým, a žádný z řidičů se nás nechystá pustit. Zkrátka situace, která se na českých přechodech opakuje pořád dokola a která je pouze malou částí velkého problému jménem autodoprava – ten podle některých pozorovatelů názorně ilustruje, jak česká společnost zachází sama se sebou.

Vím, že nemá smysl kamarádce vysvětlovat, že status chodců v Čechách byl ještě nedávno mnohem horší, že zavedením přednosti na přechodech a bodovým systémem se počet takových situaci, jakou právě teď zažíváme, značně zredukoval. Na podstatě věci se totiž nic nezměnilo: čeští řidiči jsou bezpochyby hrozní, bezohlední vůči chodcům a cyklistům a počet mrtvých při dopravních nehodách je vyšší než jinde v Evropě. Minulé pondělí poprvé po dvou měsících na českých cestách nikdo nezemřel, hlásila zdejší tisková agentura. Docela cynická dobrá zpráva.

„Máš pravdu,“ říkám. „Je to hrozné. Bezesporu.“ V jistém smyslu mi tohle dokonce přijde jako symbol chování Čechů ve veřejném prostoru – lhostejnost, nezodpovědnost. Nic, co není v mém vlastním bytě, mě nezajímá. Ale to je…