Komunismus v newyorském metru

Newyorské metro je hanbou „nejlepšího města na světě“ a v mnohém připomíná úroveň služeb v socialistickém Československu.

RUBENSTSTEINOVA.BLOG.RESPEKT.CZ

Před necelými dvěma týdny jsme se v New Yorku probudili do hromobití a průtrže mračen. Mocný příval vody zaplavil metro a vyřadil ho z provozu. Mnozí pasažéři se dozvěděli, že podzemní dráha nefunguje, až z bílých plechových tabulí ve stanicích, na které personál naškrábal fixou často nečitelné klikyháky, jež měly sloužit jako dopravní informace. Kdo chtěl použít modernější technologii a navštívit webové stránky, neměl šanci, protože ty byly náporem informacechtivých cestujících přetížené. Většina lidí mířících do práce tam za celý den nedorazila.

Dva dny poté jsem seděla na letišti a dost jsem se pobavila dopisem čtenáře zveřejněným v The New York Times. Pisatel, obyvatel Manhattanu, v něm ironicky děkoval, že kolaps Newyorčanům „poskytl pokaždé, když vstoupí do newyorské podzemní dráhy, fascinující náhled, jaké by to bylo žít v komunistickém pekle“.

Jsem ráda, že konečně někdo z místních obyvatel poukázal na element „komunismu“ v „nejlepším městě světa“, i když pouze jako abstraktní přirovnání, nebo spíš hrozbu. Sama jsem totiž postupem doby dospěla k názoru, že stav některého veřejného majetku a hlavně pracovní morálka zaměstnanců firem poskytujících služby v New Yorku mi silně připomínají naše bývalé socialistické zřízení.

Projela jsem se v podzemních drahách nemalé řádky metropolí a musím říct, že ta newyorská je z nich zatím jednoznačně nejhorší. Nejen co do hluku, špíny a krys pobíhajících v kolejích plných bahna a odpadků, ale hlavně co do absence jakéhokoli moderního informačního systému. Nikdy nevím, jestli vlak přijede za dvě minuty nebo za dvacet. O digitálních tabulích běžných v každém městském dopravním systému rozvinutých společností si můžu nechat jenom zdát.

A doprava vázne nejen v metru. Na newyorském letišti La Guardia, kde jsem si krátila čas četbou různých analýz newyorského podzemního debaklu, které se vyrojily jako houby po průtrži, jsme proseděli skoro pět hodin, protože naše letadlo údajně mělo „malý technický problém“. Takže náš 50minutový let, který se měl uskutečnit v 10 ráno, se systematicky oddaloval po půlhodinách až na údajný konečný čas ve dvě odpoledne. Když jsme dojeli na runway, pilot nám sdělil, že před námi stojí 23 letadel čekajících na povolení k odletu a my přijdeme na řadu nejdříve za 25 minut. Zmínila jsem se o tom, že žádné občerstvení se během tak „krátkého“ letu samozřejmě nepodávalo, přestože letecká společnost ani ceny letenek rozhodně nebyly nízkorozpočtové, a že v letadle nefungoval záchod?

Vím, že nepříznivé počasí dokáže leteckým provozem hodně zamávat, ale obávám se, že v obou popsaných případech hrál větší roli než počasí lidský faktor. Stejně jako když jsem předloni letěla z New Yorku do Dominikánské republiky a seděli jsme skoro čtyři hodiny zavření v letadle na letišti, protože venku dost mrzlo a nikomu se nechtělo ven nakládat zavazadla. Tehdy se s námi pilot výjimečně o tuto informaci podělil, protože byl pekelně namíchnutý. Dala jsem si tu práci a pročetla si federální pravidla letecké dopravy v USA, konkrétně kapitolu o ochraně pasažérů. Zjistila jsem, že v porovnání s pravidly EU (nárok na plné občerstvení po dvou hodinách zpoždění) tu nemám práva v podstatě žádná. Byznys aerolinek má vždycky přednost před nároky cestujících, jakkoli se mohou zdát oprávněné.

Pozemní personál na letištích a v jiných dopravních organizacích tvoří v New Yorku v převážné většině lidé jiné než bílé pleti, stejně jako pokladní v supermarketech, řidiči taxíků a další více méně nekvalifikovaní či pomocní pracovníci. O taková zaměstnání není v New Yorku nouze. Červnové statistiky uvádějí celkovou nezaměstnanost v USA 4,7 %. Málem v každém druhém obchodě shánějí prodavače, restaurace s rychlým občerstvením neustále shánějí personál. Uchazeči o tato zaměstnání jsou sice snadno nahraditelní, pokud neprokážou náležitou pracovní morálku, ale zároveň zaměstnavateli moc nestojí za to je nahrazovat, protože pracovitost a motivace náhrady bude pravděpodobně na velmi podobné úrovni, to jest mizerné. Souvisí to s celkovou nízkou vzdělaností potřebnou – či dosažitelnou – na těchto místech a dále s jevem, který se nazývá mentalita ghetta.

Tato mentalita ghetta se bohužel projevuje podivnou formou socialistického přístupu k nepříliš dobře placené práci, protože jak jsem se již zmínila, tuto práci skoro výhradně vykonávají lidé tmavé pleti. Ti nemají motivaci ani zodpovědnost vykonávat své úkoly kvalitně, protože jednak jim ty peníze za to nestojí (a kdyby náhodou o práci přišli, promptně najdou podobnou), jednak je mentalita ghetta v přímém rozporu s dobrou pracovní morálkou v existujícím systému. Jinými slovy, když už musí sloužit jiným (hlavně bílým), aspoň jim to znepříjemní. Tím vůbec nehledím zpětně na praktiky komunismu či socialismu se slzou v oku, naopak, ale trochu mi vadí platit kapitalistické ceny za „socialistické“ služby. Vlastně mi to vadí hodně.

Forma života s parametry pozemšťanky, která nepolevuje v úsilí zařadit se mezi lidstvem respektované bytosti.