Takoví normální obchodníci

Jméno Maja Denková většině Čechů a Moravanů nic neřekne. Ale mělo by. Tato bulharská studentka je zde jedinou známou, jménem obdařenou obětí zločinu nazvaného trafficking – obchodování s lidmi. Před jedenácti lety našla policie tělo dvacetileté bulharské dívenky zakopané na zahradě jednoho nočního klubu v Dubí. Později vyšlo najevo, že unesená Maja se několikrát snažila uprchnout, a podle pitvy před smrtí strašlivě trpěla. Její údajný vrah Emil Dossev stanul teď konečně před soudem. Proces, který začal minulý týden v Ústí nad Labem, oživil vzpomínky na pozapomenutý Majin osud a připomněl, že obchodování s unesenými a zotročenými ženami patří v Česku pořád k nejvíce podceňovaným či přehlíženým zločinům.

Mělký hrob

Maja dokončila v létě 1996 v Sofii středoškolská studia a před nástupem na univerzitu se rozhodla vydělat si nějaké peníze na Západě. V sofijských novinách našla inzerát agentury slibující mladým ženám práci číšnice v Čechách. Byla to past a Maja do ní spadla. Ocitla se v rukou zabijáků bulharského gangu, který v Dubí na Teplicku nerušeně provozoval síť bordelů „zásobenou“ ženami vylákanými sem z Bulharska podobně jako Maja.

Sofijská studentka se ale od svých tragických kolegyň lišila zarputilostí, s jakou se snažila uniknout. Přestože prošla obvyklou úvodní mlýnicí – gangsteři jí sebrali dokumenty i přivezené peníze, zbili a opakovaně znásilnili – dvakrát se pokusila o útěk. Co si musela vytrpět při druhém pokusu, nikdo neví. Její částečně spálené tělo se našlo o dva roky později v mělké jámě na zahradě domu v Dubí. Se zlomeninami, které jí propíchaly plíce, roztrženou slezinou, zlámanýma nohama i rukama. Dům i zahrada patřily jednomu z vládců „sexuálního impéria“ v Dubí. Ten těsně před dlouho tajně chystanou policejní razií uprchl s nejbližšími spolupracovníky za hranice, takže hledání spravedlivé odplaty za Majin osud se poněkud protáhlo.

To jsem tu nebyl

Celý ten hororový příběh se začal odvíjet někdy v létě 1993, kdy na silničním odpočívadle za městem Dubí zaparkoval otřískaný opel s přívěsem. Do Česka v něm přicestoval bývalý mistr Bulharska v řecko-římském zápase Cvetomir Belčev a s ním dvě dívky. Ty na svého společníka začaly v miniaturním nevěstinci vydělávat prostitucí. Dnes už nikdo neví, zda dobrovolně nebo pod nátlakem. Stejně tak nelze vypátrat, jak je možné, že si někdo v téhle normami skrz naskrz prošpikované zemi postaví jen tak někam přívěs a začne v něm prodávat ženy na sex, aniž by ho policie či úřady sebeméně obtěžovaly. „Je to dávno, to jsem tu nebyl,“ říká policejní šéf okresu Teplice Petr Sitař. Tehdejší šéf Ladislav Loun musel o pár let později policii opustit kvůli podezření, že jeho muži na Mostecku spolupracovali s tamními gangy, a nepodařilo se nám jej nalézt.

Belčev si za peníze vydělané v karavanu brzy koupil dům v Dubí, a pak tam už otevíral či přebíral od konkurence jeden nevěstinec za druhým. To už měl kolem sebe skupinu pětadvaceti lidí, osobních strážců, dohlížečů v nevěstincích, účetních, všechny z rodného Bulharska. Právě do rukou tohoto gangu se po odpovědi na inzerát dostala Maja. Pár měsíců poté, co ji gang zabil, se několika dívkám podařilo uprchnout, a tak se policie dozvěděla o Belčevových zločinech. K těm útěkům se ještě vrátíme, je to důležitá věc.

V roce 1997 podnikla policie po osmiměsíční přípravě proti Belčevovu gangu razii. Zatkla přes šedesát lidí, Belčev a jeho pobočník Dossev ale stačili uprchnout – oba veřejně říkají, že díky informacím od podplacených policistů. Ale i většinu zatčených musela policie brzy propustit. Přes údajně pečlivou přípravu razie si totiž policie nezajistila dostatek tlumočníků a zadržené proto nestíhala vyslechnout v zákonem povolených dvaceti čtyřech hodinách. Po propuštění všichni zmizeli do zahraničí.

Prostě věděl, kde čekat

Před soud se nakonec dostalo šest lidí, včetně Belčeva, který byl zatčen o rok později v Polsku. Vysloužilý zápasník dostal deset let – mimo jiné i za mučení a vydírání dívek. Vrahem nešťastné dívky byl podle Belčeva i dalších svědků Emil Dossev. Ale ten před soudem nestál: skrýval se před spravedlností neznámo kde, a dostal tedy za Majinu vraždu patnáct let v nepřítomnosti. Tímto rozsudkem ovšem záležitost neskončila. Naopak, zázraky kolem kuplířských vrahů a gangsterů nabraly spád.

Na počátku tisíciletí zjistila policie, že Belčev dál řídí svůj gang z vězení pomocí propašovaného mobilu. Jeho lidé opustili Teplicko a pronajali si domy na Chomutovsku. Policie pak znovu zatkla desítku pasáků a Belčev stanul před novým soudem – tentokrát za kuplířství. Všichni byli odsouzeni, jenže odvolací soud rozsudek zrušil. Chomutovský soudce Milan Tatár udělal totiž při vynesení rozsudku tolik zjevných procesních chyb, že odvolacímu soudu nezbylo, než vrátit proces k novému projednání a propustit všechny z vazby (kromě Belčeva, který si odpykával deset let vězení). Soudce Tatár vzápětí odložil dobrovolně talár a nový soud dodnes neproběhl. Navíc není koho soudit, všichni obžalovaní i svědci zmizeli v zahraničí. Dokonce i Belčev. Ten byl totiž loni, po odpykání sedmi let propuštěn – za dobré chování.

A teď nastal čas odpovědět na řadu palčivých otázek. Několik dívek z Belčevových nevěstinců před deseti lety svědčilo, že Belčev měl uplacenou řadu místních policistů. Dostávali prý nejen obálky s penězi, ale jako naturálie i dívky „k volnému použití“. Jedna z dívek vypověděla, jak si ji vzal na víkend jeden z místních policejních bossů na svou chatu. Dokonce popsala přesně interiér domku. Svědectvími dívek se v roce 1997 zabývala inspekce ministra. Ani jeden policista nebyl obviněn – šlo prý o svědectví proti svědectví. „Už si na to nepamatuju,“ marně vzpomíná tehdejší šéf inspekce Mikuláš Tomin.

Stejně tak dopadala zpočátku oznámení dívek, kterým se podařilo Belčevovi uprchnout. Obrátily se na první policejní stanici, vypověděly o zvěrstvech, která se v Belčevových domech dějí. Policisté si zapsali jejich výpověď – a pak je prostě poslali pryč. Bez peněz, vyděšené, osamělé. „No a co měli ti policisté dělat, sepsali protokol, vystavili těm holkám náhradní doklad a pustili je, jinou možnost neměli,“ říká Jiří Volprecht, hlavní vyšetřovatel Belčevova případu. Pravda, neziskové organizace, které by se staraly o oběti traffickingu, v Česku ještě neexistovaly, ale to je policisté nemohli poslat třeba do Charity nebo jiné dobročinné organizace? Neměli na to žádné školení? Vždyť mluvíme o Teplicku, oblasti, kde prostituce a obchod se ženami patří k zásadní a nejtíživější formě kriminality. „Asi mohli, ale na to byste se musel zeptat jich,“ říká Volprecht. To by jistě bylo dobré, ale bohužel to nejde: soukromník už dnes nedokáže zjistit, na které služebny se dívky obrátily, a vyšetřovatel Volprecht nemůže nic konkrétního prozradit, protože věc prověřovala inspekce a nenašla žádné porušení zákona. Takže poslední věc: jak je možné, že na všechny uprchlice čekal vždy před policejní služebnou automobil s Belčevovými muži a odvezl je zpět? „Nevím,“ říká Volprecht, „ale pochybuji, že to někdo prozradil za úplatek. Těch policejních stanic na Teplicku moc není a Belčev prostě věděl, kde čekat.“

Není jasné, jak usilovně a zda vůbec policie šetřila možnost, že někdo z jejích řad spolupracuje za peníze s Belčevem. Každopádně žádné podplacené zrádce nikdy neobjevila a nikoho ze svých lidí z toho zločinu neobvinila. A to přesto, že jak svého času Belčev, tak nyní i Dossev vypověděli před soudem, že svůj byznys provozovali v Česku s pomocí podplacených policistů a státních úředníků. Nikdy sice neprozradili žádné konkrétní jméno, ale na jednom odposlechnutém mobilním rozhovoru z vězení v roce 2001 říká Belčev svému kumpánovi na svobodě: „V Česku už teď vyděláme asi míň peněz než dřív, ale kvůli těm dobrým kontaktům na policii bych to nepouštěl.“ Vyšetřovatelé se spokojili s jeho pozdějším vysvětlením, že šlo o „silácké řeči“.

Přes neochotu spolupracovat na celkovém rozkrytí svých zločinů a přes to, že zločinnou činnost dál tajně organizoval i z kriminálu, byl Cvetomir Belčev předčasně propuštěn „za dobré chování“. Kdo to prosadil, je těžké zjistit. Po několikadenním pátrání po věznicích se dozvídáme, že propouštěcí glejt vystavil chomutovský soud. Ale tam má povolenku hovořit s tiskem jediný člověk, a ten je podle spojovatelky na dovolené.

Maja v nových kulisách

Zatčení uprchlého Dosseva letos v lednu bulharskou policií otevřelo naději, že případ zavražděné Maji Denkové možná přece jen nezůstane pomníkem nezájmu a podezřelé shovívavosti. Současně také přineslo otázku, jak se tady od dob Majina únosu a vraždy změnila situace. V zemi, jejíž premiér byl nucen odstoupit kvůli nejasnému propletení svých rodinných účtů s penězi kolem prostituce, je totiž lhostejnost ke zločinům traffickingu důležitá agenda.

Dubí je dnes rozhodně jiným městem než v divokých 90. letech – místo desítek bordelů tam dnes „noční kluby“ spočítáte na prstech jedné ruky. A že by si tam mohl nějaký podnikavec nerušeně otevřít belčevovský nevěstinec v přívěsu, je nemyslitelné. Tyto kulisy se beze sporu změnily. Nicméně odhadovaným počtem 30 tisíc žen prodávajících tady své tělo k sexu převyšujeme stále aspoň pětkrát podobně velké Rakousko. Máme dnes už lepší nástroje, jak zjistit, kolik je mezi nimi dívek unesených jako Maja, a jak tyto oběti zachránit? Tady je odpověď podle expertů bohužel smutnější: ne.

Jitka Gjuričová z ministerstva vnitra, která se problémem traffickingu zabývá už roky, je přesvědčena, že v boji proti únosům a zotročování žen by nejvíc pomohla legalizace prostituce. Díky tomu bychom snad dokázali odlišit ženy, které jsou k placenému sexu nuceny, od těch, které to dělají dobrovolně. Za roky své praxe už Gjuričová pracovala na přípravě řady zákonů, ale ani jeden z nich neprošel parlamentem. Naposled vyhořeli před dvěma lety se svým pokusem sociální demokraté – jejich návrh smetla koalice komunistů s lidovci a ODS. „Se záchranou unesených nemá legalizace co dělat,“ říká jeden z odpůrců Marek Benda (ODS). „Zákon postihující obchod s lidmi jsme schválili už před několika lety.“

Ano – v roce 2004 schválil parlament zákon proti traffickingu, který umožňuje dostat gangstery do vězení i bez svědectví znevolněných dívek. Problém ale je, že policie ho vůbec nevyužívá. Bez výpovědi obětí musí totiž obvinění podložit důkazy, které za současného stavu – říkají policisté – není možné získat. Prohlídky v právně neexistujících, vždy ale nějakou legální zástěrkou maskovaných „klubech“ je totiž možné dělat jen formálně, jít do hloubky a neporušovat přitom současná práva majitelů by dovolil jen speciální zákon – legalizující prostituci, a tím i její kontrolu.

K pozitivním změnám je nutné přičíst vznik a růst neziskových organizací, na které se mohou znevolněné dívky obrátit. Fungují tu dvě – La Strada a pobočka IOM – které se snaží pomocí osobních návštěv i letáčků informovat dívky ve všech nevěstincích. Každý rok je jejich klientek víc, loni šlo asi o třicítku. Všechny ty ženy jsou ale natolik vyděšené a zastrašené, že mají prý jediný zájem – dostat se domů, a proti svým věznitelům nevypovídají. Neziskové organizace v Česku spolu s ministerstvem vnitra teď rozjely kampaň, ve které vyzývají zákazníky nevěstinců, aby se snažili informovat o dívkách, které nedělají svou práci dobrovolně. Loni tak vypluly na povrch dva případy. „Snažíme se problém zmapovat,“ říkají ministři vnitra a sociálních věcí.

Zda by se tedy „současná Maja“ v Česku už dnes zachránila, či zda by opět musela zemřít, není jasné. A jak se to změní do budoucna, o tom zásadní slovo řekne zájem o soud s Emilem Dossevem, který se právě odehrává u krajského soudu v Ústí nad Labem. Belčevův pobočník dostal sice za vraždu Maji už koncem minulého tisíciletí patnáct let, ale po svém letošním zatčení požádal o obnovu procesu – aby se mohl osobně hájit. Jak jinak, tvrdí, že je nevinen. A požaduje vyslechnout svědky, kteří prý jeho nevinu dosvědčí. Naprostá většina z nich žije v zahraničí. Soudkyně odročila jednání na říjen a oznámila, že se pokusí je předvolat.

K. Čopjaková je spolupracovnicí Respektu.

Je možné pomoci ženám jako je Maja? A proč se to tu nedaří? Debata na

www.respekt.cz

.