0:00
0:00
Kultura5. 8. 20075 minut

Ženám patří půlka nebe

Pavla Frýdlová (ed.)

Fotografie: Obálka knihy
Autor: Respekt
Fotografie: Obálka knihy Autor: Respekt

Když ještě ženy vše braly jako samozřejmost.

↓ INZERCE

Tohle vyprávění je připomenutím tehdejších obtíží: nedostatku zboží, chudoby, bytové krize, nuceného soužití několika generací. Všeho, co jsme braly jako samozřejmost a považovaly vlastně za docela hezký úsek života. Místo nakupování jsme sháněly v různý čas a na různých místech po celém městě zboží a vařily z toho, co zrovna bylo k dostání. Ráno oblékly děti, jely s nimi i více než hodinu autobusem do jeslí nebo do školky, pak zpět do práce, po večerech vařily či předvářely jídlo na druhý den. Některé z nás k tomu ještě dálkově studovaly.

I pro mne, která jsem žila a vychovávala děti zhruba ve stejném časovém úseku, bylo připomenutí tohoto stylu života objevné. I já jsem na detaily tehdejších obtíží zapomněla.

2+1 s tchánem a tchyní

Kniha Ženám patří půlka nebe, o níž je zde řeč, je zatím pátou z řady publikací připravovaných společností Gender Studies v rámci dlouhodobého projektu Paměť žen. Prezentuje interview s deseti ženami narozenými v letech l938 až l958 a jejich reflexi dětství za války, změn po roce l948, uvolnění z let šedesátých, dvacet let opětného totalitarismu zvaného normalizace a zmatky související se změnami po roce l989. Editorkou publikace byla opět Pavla Frýdlová, místopředsedkyně České asociace orální historie, jež je zároveň mnohaletou koordinátorkou celého projektu, v němž už bylo vyzpovídáno téměř dvě stě respondentek.

Všechny historické události jsou přitom vnímány ženami, které se nepodílely na velké politice. Sociální změny reflektovaly přes všední povinnosti manželek či matek a ke každodenním úkonům přistupovaly, aniž by si nějak uvědomovaly jejich filozofickou dimenzi. Na rozdíl od Západu tady byla emancipace včetně povinnosti pracovat pro všechny něčím zcela samozřejmým. Zatímco ženy na Západě o ní diskutovaly, my ji tady žily. Bez reflexe. Většina dotazovaných si dokonce ani dnes nestěžuje na svou někdejší „dvojí zátěž“ rodiny a zaměstnání, na přepracovanost s tím související, na nutnost bydlet v dvoupokojovém bytě s vlastními dětmi a ještě s tchánem a tchyní. Braly to a dodnes berou jako normální.

Možná, že to zvládaly i proto, že jinou variantu neznaly. Vždyť v Československu jejich nespravedlivou situaci nikdo veřejně nepojmenoval. Jak píše Alena Wagnerová v úvodu, své tehdejší obtíže dnes berou až s hrdostí na to, jak se s nimi vypořádaly.

Celonárodní, hodnoty devalvující politické převraty snášely lépe než muži, „protože pro ženy není svět věcí, materiálem čekajícím na své ztvárnění jako pro muže, ale je v první řadě sociálním polem, v němž si hledají své místo“. Ženy jsou, jak píše Wagnerová, pevněji zakotveny v primárním řádu života už tím, že přivádějí děti na svět. Svou roli hrálo určitě i to, že většina z nich se vdávala sotva po dvacítce a hned po sňatku měla děti. Pomoc od manžela se neočekávala. Jedna z tázaných sice říká: „Mám pocit, že jsem v té době fungovala jako tažný kůň,“ přesto ale chodila dvakrát týdně cvičit. Dovolená? Byla prý krásná, pod stanem u nejbližšího rybníka, kde navíc tahle matka denně připravovala jídlo na vařiči pro celou rodinu.

Moct se tak prospat

Je zarážející, kolikrát tázané ženy uvádějí pozitivní vliv svých učitelů a učitelek, kteří je „někam popostrčili“. A jak vzpomínají na babičky, které pro ně měly na rozdíl od matek občas trochu volného času. Skoro všechny – až na jednu, která se vymkla z řádu odlišnou sexuální orientací, a na další, která preferovala vlastní uměleckou tvorbu – přejímaly stereotypy chování i myšlení právě svých matek a babiček, „jako by během jejich – historickými událostmi tak odlišných – životů nenastaly žádné politické zvraty, jako by se vlastně v žádném politickém systému pro ženy nic nezměnilo“.

Jejich kolega v práci byl zařazen o dvě platové třídy výš jen proto, že byl muž. Neštvalo je to! Vždyť „ten jejich“ taky dostával víc než jeho spolupracovnice. Že to ale všechno až tak lehké nebylo, občas vyplyne z nechtěné podrobnosti. Jedna žena například uvádí, jak byla ráda, když její děti onemocněly, dostala „ošetřovanku“, a mohla si tak s nimi trochu odpočinout od rytmu ranního vstávání a spěchání do školy a do práce. Peněz pak sice měla méně, ale možnost déle se prospat jí to kompenzovala.

O politice se v textech skoro nemluví. Ty starší, které zažily válku, se při příjezdu tanků v srpnu l968 obávaly, aby se znovu nebombardovalo. V zásadě ale konstatují: „Člověk bral všechno, co se mu podávalo, jako že to tak skutečně je.“ Většinu z nich zastihl převrat v roce l989 v období, kdy ještě nemohly jít do penze, a musely si tak hledat jiné pracovní zaměření. Většina z nich se dokázala znovu přizpůsobit.

Některé podnikají, další se rekvalifikovaly, jiné působí v charitě a v zásadě jsou zase spokojené. Nejvíce jim vadí, že se společnost tak rychle změnila, rozrušila zajeté pořádky a rozvrstvila se na bohaté a chudé. A že jejich partnery svádí herní automaty.

Závěrem? Tato knížka stojí za přečtení!

Autorka je socioložka.

Pavla Frýdlová (ed.): Ženám patří půlka nebe, Nakladatelství Lidové noviny, 332 stran.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].