Pražským metrem s Ivanem Medkem

„Před stanicí Roztyly na trase C Ivan Medek svým nemelodickým a vlastně nijak zajímavým hlasem zahlaholil: – Stanice Roztyly, původně Primátora Vacka. Kdo to vlastně byl? – Je politováníhodné, že se pražský dopravní podnik propůjčil k této stupiditě, při níž byla veřejně zpochybňována úloha prvního poválečného primátora Prahy, tzv. revolučního primátora…“ Tak se v polovině července rozčilovala v bolševických Haló novinách Monika Hoření, tisková mluvčí KSČM.

Kovanou soudružku naštval nápad filmařů Davida Macháčka a Romana Šantúra vyzkoušet, jak budou cestující reagovat, když místo obvyklého hlášení stanic uslyší slova někdejšího redaktora vídeňské redakce rozhlasové stanice Hlas Ameriky připomínajícího předrevoluční názvy zastávek. Jejich akce tvoří rámec televizního dokumentu Ivan Medek: O statečnosti, knedlíkářích a líném orchestru, který si ve středu odbude premiéru na ČT 2.

Ze všeho se vykecat

Hoření nebyla zdaleka jediná, kterou dvoudenní experiment filmařů nepotěšil. V dokumentu například zazní hlas ženy volající na linku dopravního podniku se stížností na „nechutný hlas starého pána“. Při vší úctě k této anonymní dámě je nicméně nutno říci, že Ivan Medek má i ve svých dvaaosmdesáti letech (narozeniny oslavil 13. července) hlas znělý, zvučný a ani jeho drobná intonační zakolísání nemohou zastřít fakt, že vycházejí z úst muže, k jehož noblese se většina zdejší populace nestačí za života ani přiblížit.

Odvaha je skočit z mostu na gumovém laně, ale nemá to nic společného se statečností, se kterou je to často zaměňováno, uvažuje na začátku dokumentu Medek, kterého autoři přivedli do Kina Aero, kde mu promítají drobné filmové materiály k volné interpretaci: Trnkova animovaného Švejka, Curtizovu Casablanku, záběry davů hokejových fanoušků skákajících na Staroměstském náměstí před „zlatými hochy“. „Postavit se proti obecnému mínění, jít do toho, přestože jsou všichni proti vám. To je statečnost. Postavit se proti většině, mít naprostou nejistotu, jestli to vyhrajete, nebo ne. A být připravený nést případné následky, pokud prohrajete,“ uvažuje Medek usazený v prázdném hledišti žižkovského kinosálu.

Dokumentaristům dává dva příklady, které podle něj ilustrují českou povahu: Masarykovo statečné angažování se ve zdánlivě předem prohraném sporu kolem takzvané hilsneriády, a naopak zbabělé československé složení zbraní na podzim roku 1938. „Kdybychom bývali šli do té války, tak bychom ji prohráli. A měli bychom mnoho mrtvých. Ale to, že jsme do ní nešli, to, že nám byly ty zbraně vzaty a že jsme je pak museli odevzdat Němcům, to je zrada na myšlení lidí a strašně to poznamenalo náš způsob života, protože v podstatě jsme si řekli a přesvědčili se o tom později, že se ze všeho člověk může vykecat.“

Chovejte se slušně

Syn legionáře Rudolfa Medka a bratr malíře Mikuláše Medka mluví v dokumentu nevzrušeně. Tak, jak na to od něj byli zvyklí posluchači Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, pro které původní profesí hudební kritik začal pracovat po své emigraci do Rakouska. Jeho životní anabázi po podpisu Charty 77 (podřadná zaměstnání typu myče nádobí, pronásledování StB, vrcholící fyzickým napadením, odvezením za Prahu do lesů a ponecháním v mrákotách vlastnímu osudu) dostatečně přiblížily jiné dokumenty – například šestidílný cyklus České televize Medkové.

Nový snímek se při své stopáži necelých třiceti minut snaží všimnout si jen způsobu uvažování muže, který toho má za sebou dost na to, aby se na dějiny našeho národa dokázal podívat bez mýtů a předsudků.

„Není moc momentů v našich dějinách, na které máme být hrdí, spíš se máme za co stydět,“ přemýšlí Medek. Podle něj by si měl člověk především vážit činů jednotlivců, a ne skupin, ve kterých se vždy objevují lidé bezcenní. Akademik Wichterle či politička Horáková, to by měli být podle Medka vzorové Čechů. A když se pak někdejšího kancléře prezidenta Václava Havla dokumentaristé ptají, jaké krédo by chtěl, aby si jeho národ vetkl do štítu, odpovídá: „Chovejte se slušně, vždycky a za každých okolností. A respektujte názory druhých.“

Komu snad tato půlhodinová dávka slušnosti přijde příliš, může si charakter pokřivit například o sobotním večeru. Česká televize totiž do hlavního vysílacího času zařadila záznam koncertu Karla Gotta z pražské Lucerny z roku 1982. Při zpěvu zlatého slavíka a Jitky Zelenkové, hraní orchestru Ladislava Štaidla, tančení baletu Pavla Šmoka a vůbec za hojné účasti dalších signatářů anticharty si mohou diváci zavzpomínat na dobu, kdy už z praskajících reproduktorů rádií letělo přes krátké vlny ono pověstné: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.“

Ivan Medek: O statečnosti, knedlíkářích a líném orchestru, ČT 2, 1. 8., 20.30.