České továrny na světlo

Na pouťové kolotoče vedle brány koupaliště u severočeského městečka Úštěk pomalu usedá prach. V parném létě o projížďku nikdo nestojí. Pozornost lidí proudících do kempu přitahuje jiná atrakce. Pár metrů odsud roste ze země cosi, co připomíná kulisy z Hvězdných válek. „Za tímhle musí stát někdo, kdo neví, co s penězi,“ dohaduje se skupinka rekreantů postávajících v plavkách na hranicích pozemku.

Jak se to vezme. Pole tmavomodrých panelů, mezi nimiž tu a tam vykukují oranžové přílby stavebních dělníků, opravdu není levné – solární elektrárna, která by tady měla tento týden zahájit provoz, přišla majitele na 59 milionů. Další téměř dvě desítky podobných projektů, které jsou v současnosti v Česku v provozu, ale napovídají, že máme tu čest s perspektivním byznysem. Jeho zastánci si slibují, že navzdory nijak zvlášť ideální poloze České republiky se investované miliony díky státním dotacím vrátí už v průběhu několika příštích let.

Stačí pár hodin

Přestože solární elektrárna u Úštěku bude druhou největší v republice (zatím ji překonává zařízení v Bušanovicích u Prachatic a další dvě velké elektrárny se staví na jižní Moravě), nestojí za projektem žádná známá firma. A dokonce ani žádný boháč. Elektrárnu s výkonem odpovídajícím zhruba dvěma tisícinám jednoho temelínského bloku staví řadový zaměstnanec České pojišťovny, který se kvůli tomu zadlužil až po uši. Čtyřicátník Miloš Doležal investoval do projektu půl milionu korun z vlastních úspor, za které nakoupil pozemky. Hodně ušetřil díky tomu, že mohl využít služeb stavební firmy svého otce, ale přesto si na zařízení elektrárny musel půjčit u banky 59 milionů korun (třetinu této částky mu ale vrátí dotace od státu a z bruselských fondů).

„Pochopitelně, že to nedělám jen kvůli tomu, že mám rád přírodu. Chtěl bych, aby mě elektrárna jednou živila,“ usmívá se Doležal. „Na tu myšlenku mne přivedl otec, který se po obnovitelných zdrojích energie pídí už léta. Ze začátku to zkoušel s malou vodní elektrárnou, ale tady na to není dost vody,“ krčí rameny Doležal a dodává „S větrnou energií to taky není žádná sláva. Podle mě má v Česku šanci jen solární energie.“

V samém středu Evropy, jehož obyvatelé si na rozdíl od jižních států kontinentu slunce příliš neužijí, to zní odvážně. O výhodách čisté sluneční energie sice pochybuje málokdo, ale ve hře je vážná debata o tom, zda má v podobných podmínkách vůbec smysl drahou sluneční energii dotovat.

Šéf odboru životního prostředí v Litoměřicích Pavel Gryndler ale žádné pochyby o smyslu solárních elektráren nemá. „Jasně, slunce tu nesvítí tolik jako třeba v Řecku, ale pořád je to dost na to, abychom ho mohli zapřáhnout,“ vysvětluje úředník a vytahuje čísla z hydrometeorologického ústavu. Ročně tady slunce svítí v průměru zhruba 1300 hodin, což prý při dnešních technologiích bohatě stačí. Jen v okolí Litoměřic má v blízké budoucnosti vyrůst dalších zhruba deset solárních elektráren. „Byla by přece škoda toho nevyužít, když už nám tady to slunce tak pěkně svítí,“ říká Gryndler.

Jak přežít

A tato slova platí i pro zbytek země. V lednu letošního roku byla spuštěna výše zmíněná elektrárna na Prachaticku, ještě větší fabrika vzniká v současnosti v Ostrožské Lhotě na jižní Moravě a v červenci byla zahájena stavba zatím největší továrny sluneční energii v Jaroslavicích na Znojemsku. V současné době je už v celé České republice v provozu 18 „velkých fotovoltaických systémů“, což přeloženo znamená solárních elektráren, co do velikosti srovnatelných s tou, již se chystá otevřít Miloš Doležal.

On i jeho konkurenti mohou kromě stále lepších technologií spoléhat i na jistotu budoucích příjmů. Vedle toho, že stát Doležalovi přispěl na výstavbu, garantuje erár i stabilní výkupní ceny energie po dobu následujících patnácti let. Příspěvek, který podnikatelům jako Miloš Doležal zaručuje za stávajících podmínek konkurenceschopnost, přijde veřejnou kasu ročně odhadem na několik milionů (přesná čísla zatím nejsou k dispozici vzhledem k tomu, že byly vyšší výkupní ceny stanoveny teprve před rokem).

„Už delší dobu s manželkou uvažujeme o tom, že utečeme z Prahy. Bydlet na venkově je sice fajn, ale nevěděli jsme, co nás bude živit. No a tohle mi přišlo jako dobrý nápad,“ vysvětluje svou motivaci Doležal.

O solárních elektrárnách zpočátku nevěděl nic, ale celá věc jej natolik nadchla, že si vzdělání rychle doplnil. Zajel ke kolegům do Německa, kde má solární energetika kořeny, zjistil, jak velkou může dostat dotaci od státu, a začal jednat.

Desítky milionů, které bylo nutné investovat, by se měly vrátit během čtrnácti let. Roční výnosy by podle finanční analýzy, kterou Doležal předkládal bance při žádosti o úvěr, měly dosahovat v průměru šesti milionů korun. Ročně bude bance splácet čtyři miliony, další dva miliony spolykají náklady na ochranku, pojištění, údržbu a případnou mzdu pro autora projektu (kromě něj nemá elektrárna de facto žádné další zaměstnance). „Ručím celým svým majetkem,“ nastiňuje podnikatel rozměry několikaleté nejistoty, která ho čeká.

Budu mít fofr

Úředníci z Litoměřic svého nového energetického bossa chválí na každém kroku a popisují ho jako nebývale činorodého člověka, který je schopen dotáhnout do konce všechno, co si zamane.

„To nejhorší už mám za sebou,“ směje se při pohledu zpátky Doležal. Největší problémy měl prý se sháněním úvěru. „Dlouho jsme nemohli sehnat banku, která by do toho s námi šla,“ přiznává. Není divu – elektrárna spolyká na startu přece jen hodně peněz. Nakonec uspěl až po několikaměsíčním martyriu především díky střízlivě napsanému projektu a příslibu státní dotace, které jednu z bank přesvědčily o tom, že jde o nadějný plán.

„Nemůžu si na nic stěžovat,“ popisuje Doležal své dosavadní jednání s úřady a státem. Všude prý byli vstřícní. „Od začátku jsem měl štěstí na lidi. Jinde pak pomohlo vlídné slovo nebo kytka,“ vzpomíná na svou cestu k vlastní fabrice.

Pár komplikací se ale přece jen objevilo. O značné zjednodušení si podle Doležala říká pětitýdenní kurz na „energetika“, který za pět tisíc organizuje v Praze regulační úřad a musí ho absolvovat každý, kdo chce provozovat elektrárnu (do výkonu 1 MW). „Dokážu si představit, že by se to dalo nastudovat doma přes internet a na závěr by se pak uspořádal workshop,“ říká Doležal.

To je ale jen detail. Horší je povinné elektrárenské „kolečko“. „Do startu zbývá pár dní a já ještě nemám uzavřenou smlouvu s ČEZ o tom, že ode mne budou odebírat proud,“ říká Doležal. Problém není v tom, že by s ním elektrárenský gigant smlouvu uzavřít nechtěl. Průtahy způsobují komplikované předpisy. „Musím nejprve počkat na kolaudaci. Ještě ten den sednu do auta a pojedu do Jihlavy na Energetický regulační úřad, kde mi vydají licenci. Odtamtud pojedu do Plzně do sídla ČEZ uzavřít smlouvu,“ říká podnikatel a dodává: „Posílal jsem na Energetický regulační úřad veškerou dokumentaci už před rokem, ale řekli mi, že si zkrátka musím počkat na kolaudaci. Tak teď budu mít trochu fofr.“

Dohonit Švédsko

Solární elektrárny se budují z tzv. fotovoltaických článků, které jsou schopny přeměnit světlo na elektrickou energii. K tomu, aby optimálně fungovaly, potřebují pouze světlo, nikoli teplo (optimální teplota je 25 stupňů Celsia, vyšší teploty naopak funkci článku tlumí). Nejde tedy o známé termosolární panely, s jejichž pomocí si můžete ohřát vodu nebo vytápět dům.

Optimální by samozřejmě bylo, kdyby na panely svítilo slunce deset hodin denně dejme tomu 200 dní v roce. K tomuto ideálu se blíží některé středomořské státy, Česká republika má k němu naopak hodně daleko. Optimistické propočty ale mluví o tom, že solární elektrárny se při stávající státní podpoře bez problémů uživí i v České republice. „U Baltu nebo ve Skandinávii svítí slunce mnohem méně hodin v roce, ale elektráren tam najdete víc než tady,“ shrnuje naděje šéfredaktor časopisu Alternativní energie Zdeněk Kučera.

Autor je spolupracovníkem Respektu

.

Má smysl stavět solární elektrárny s finanční podporou státu? Debatujte na

www.respekt.cz

.