Dva ceněné dokumenty, které přibližují světy, o nichž víme příliš málo, uvede v tomto týdnu Česká televize. Oba filmy spojuje úspěšné cestování po festivalech a neproměněná nominace na Oscara. Život mongolské pastevecké rodiny v jižní části pouště Gobi přibližuje sugestivní snímek Příběh o uplakaném velbloudovi (2003). A do fascinující říše ptáků vás zavedou voyeurské kamery francouzského projektu Ptačí svět (2001).
První z výše jmenovaných počinů, který získal před čtyřmi lety na karlovarském festivalu Cenu diváků, přitom není pravověrným dokumentem. Luigi Falorni a Byambasuren Davaaová, italský student a mongolská studentka Vysoké filmové školy v Mnichově, mísí ve svém absolventském snímku prvky hraného a dokumentárního filmu. Vedle neinscenovaných sekvencí se tak v příběhu zachycujícím životní rytmus prosté nomádské rodiny objevují i pečlivě zaranžované scény. Autoři tak rozvíjejí postup otce etnografického dokumentu Roberta Flahertyho, který se v roce 1922 zapsal do filmových análů přelomovou sondou do života Eskymáků s názvem Nanuk – člověk primitivní.
Satelit v jurtě
Po dlouhém hledání našli tvůrci vhodné protagonisty – starý kočovný rod, ve kterém žily pospolu čtyři generace. V neuspěchaném rytmu zachycuje kamera běžné denní úkony a obřady, jimiž pastevci udržují staleté tradice soužití s mocnou silou přírody, která rozhoduje o jejich bytí a nebytí. O extrémních podmínkách natáčení v prostředí, kde jsou kruté pouštní bouře na denním pořádku, svědčí skutečnost, že v průběhu měsíčního natáčení onemocnělo postupně všech šest členů malého štábu.
Nad běžnou etnografickou historku o zanikajícím způsobu života povýšila celý projekt dramatická událost. Štáb byl svědkem komplikovaného, dva dny trvajícího porodu velbloudice Ingen Temme. Prvorodička přivedla na svět vzácného velbloudího albína. Odmítla jej přijmout za svého, což pro malé velbloudí mládě znamená hrozbu záhuby. Zápletka poté dostává přídech magického realismu. Podle mongolské legendy může mateřskou lásku ve velbloudici probudit starobylý hudební rituál. Rodina vysílá na velbloudech své dva dětské příslušníky do desítky kilometrů vzdáleného nejbližšího města, kde žije muzikant, který vlastní potřebný hudební nástroj. Zvláště malý Ugda je fascinován městským ruchem. Jeho seznámení s výdobytky civilizace zatím zahrnovalo pouze dědečkovo rádio na baterky a tady najednou fascinovaně sleduje na zrnících se obrazovkách seriál Jen počkej, zajíci. Ne náhodou zdobí v posledním záběru okolí stěny jurty, kde rodina bydlí, obrovský satelitní kotouč.
Na ptáky jsme krátký
Rituál, při němž matka velbloudice přijme zpět odvržené dítě, je emotivním vrcholem pomalu vyprávěného, sugestivního filmu o symbióze mezi lidmi a zvířaty a divoké kráse přírody. Té se koří i francouzský dokument s všeříkajícím názvem Ptačí svět. Před pěti lety se promítal i v české distribuci. Tvůrci a producenti navazují na svůj úspěšný snímek Mikrokosmos (1996), v němž s filmovými kamerami zazoomovali do trávy a vyprávěli příběhy ze života hmyzu s takovou dávkou vtipu a elegance, že by i Karel Čapek mohl závidět. V Ptačím světě změnili perspektivu a vydali se do oblak.
Velkorysého a náročného projektu se kromě režiséra a producenta Jacquesa Perrina a jeho dvou spolurežisérů zúčastnilo čtrnáct kameramanů, sedmnáct pilotů a vystřídalo se tam na tři sta padesát technických pracovníků. Během tří a půl roku, kdy se natáčelo ve čtyřiceti zemích světa (první záběry byly pořízeny v červenci 1998 na Islandu, poslední v Montaně v červnu 2001), bylo patentováno pět nových přístrojů sestrojených pro monitorování života ptáků. Vzhledem k tomu, že záměrem producentů bylo vyhnout se trikovým záběrům a použít pouze autentický materiál, bylo natáčení technicky obtížné. Tím spíš, že každý pták byl snímán jiným způsobem (např. pelikáni z lodí a čápi z horkovzdušného balonu). Ke slovu přišly i dálkově řízené kluzáky. Celková vzdálenost, kterou realizační týmy se svými stěhovavými protagonisty urazily, činila množství kilometrů, které by vydalo na čtyři oblety zeměkoule.
Tvůrci film pojali jako obrazový esej, který na rozdíl od běžných přírodopisných dokumentů nemá ambice diváka informovat. Z plátna zní jen pár vět poetického komentáře typu: „Příběh tažných ptáků je příběhem příslibu návratu. Jejich tisícikilometrové nebezpečné cesty jsou vedeny jedinou potřebou: přežít.“ A v obraze se jen čas od času objeví titulek, který divákovi prozradí jméno ptáka, cíl jeho letu a vzdálenost, kterou při tom musí překonat.
Tvůrci se rozkročili napříč ptačí říší a ukazují nám útrapy ptačího migrování od čápů a pelikánů až po suchozemské tučňáky. Prožíváme happy endy i tragédie. Sledujeme příběh papouška zavřeného v kleci, kterému se podaří otevřít si dvířka a odletět na svobodu. Na druhou stranu jsme svědky zabití kachen, které zakončí svou dlouhou pouť pod kulkami lovců. Sledujeme přelet tažných hrdinů přes vrcholky zasněžených hor i spalující výheň pouště. Zatímco Mikrokosmos zaujal především tím, že tvůrci pracovali s materiálem, jako by šlo o hraný film, zde celý materiál působí v poslední třetině možná trochu jednotvárně. Stejně jde ale o strhující zážitek, který by mohl sloužit jako dokonalý náborový materiál do ornitologických řad.
Příběh o uplakaném velbloudovi, ČT 2, 26. 7., 21.50; Ptačí svět, ČT 2, 29. 7., 13.15
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
