Příliš úspěšné Česko

Jestli si někdy zdejší kraj zasloužil označení ekonomický tygr, tak dnes. Česko zažívá nebývalé časy – podle prestižní studie Economist Intelligence Unit je třetí nejlákavější zemí pro zahraniční firmy, které plánují vyrazit za hranice. Ekonomika šlape, takže tři zaklínací písmenka HDP vykazují dobrý trend. Rychle se zvyšují platy, ale zároveň neroste počet chudých. Dokonce co do indexu chudoby jsme na tom nejlépe v Evropě. Abychom u té chvály ještě chvilku zůstali – daří se i kultuře, sportu, a dokonce i vědě. Co víc si přát? Jednoduchou věc, aby to vydrželo i do budoucna. A tady se dostáváme k zásadní věci. Česká politika, a zejména pak schopnost spravovat finance a právo, značně zaostává za boomem společnosti. Co dnes jen skřípe, může v budoucnosti přinést velké problémy.

Mezi IBM a Skype

Ačkoli si to Češi příliš neuvědomují, žijí v mnoha ohledech v ideální zemi. Dokonce prestižní americká organizace Freedom House, která sleduje vývoj demokracie v jednotlivých státech, konstatovala, že Česko je stabilní zemí, kde jsou nastaveny všechny standardy demokratické společnosti. Ve střední Evropě je to prý jedna z mála zemí, která nesklouzla k populismu a nacionalismu.

Nezažíváme ani dramata západních zemí, jako jsou nepokoje sociálně traumatizovaných menšin či teroristické útoky. Dokonce nás ani tak netrápí odliv mozků, protože společnosti jako IBM, Skype, Hewlett-Packard či Sun Microsystems postavily svá sídla v Praze a zoufale hledají vzdělané a talentované lidi.

Co je ale důležité – nebohatne už jen Praha, ale také menší města i venkov. Není to zdaleka tak rychlý růst jako v hlavním městě, ale situace se podle odborníků stále zlepšuje. Dokazuje to i mírně klesající nezaměstnanost.

Jak se to srovnává s tím, že Češi patří mezi nejsmutnější národy v Evropě, jak vyplývá ze studie New Economics Foundation (NEF)? Měl před lety pravdu komisař pro rozšíření EU Günter Verheugen, když s nadsázkou prohlásil: „Kdyby existovala Nobelova cena za skepsi, snad každý rok by musel vyhrát Čech.“

Pravda je to jen částečně. Podle autorů zmiňované studie NEF nejde ani tak o to, že by Češi stále jen truchlili, ale mají větší obavu z budoucnosti. Potvrzují to i jiné výzkumy. Například společnost CVVM zveřejnila data, která uváděla do souvislosti se zeměmi Visegrádu. Z nich vyplývá, že Češi jsou více než ostatní poměrně spokojení s ekonomickou situací země, a dokonce vnímají příznivě i vlastní životní podmínky (jen 16 % je označuje za špatné, což je svým způsobem až nebývalý optimismus). O něco více už jsou skeptičtí při analyzování budoucího vývoje ekonomiky a ještě více při otázkách vývoje politické kultury a stavu demokracie. Podle zjištění agentury STEM až 60 % Čechů není spokojeno se stavem demokracie a 71 % se domnívá, že jsme ještě nedosáhli západních standardů.

Bolavé rány

Co z těchto čísel vyvodit? Zajímavý jev, že zatímco se v Česku nerozevírají ony slavné pomyslné nůžky mezi bohatými a chudými, rozevírají se stále více mezi politikou a ekonomicko-sociální sférou společnosti.

Veřejnost evidentně v politice nevidí oporu. I v tom je trochu tradičního naříkání a pivního stěžování, ale chladná úvaha ukáže, že tu skutečně v politice chybí imaginární maják. Chybí tu jasná autorita, kterou by veřejnost brala jako sílu, jež ví, co v složitém světě dělat. Proto obavy z budoucnosti. Jen naivní člověk by se mohl domnívat, že se čeká na osobnost, která řekne: „Pojďte za mnou, já vím, jak na to.“ Když to někdo udělá, maximálně na něm přistane shnilé rajče.

Ne, tady je poptávka po politicích, kteří dokážou minimálně analýzou zachytit ten strhující rytmus vývoje, který kolem nich běží. Po nadějných náznacích u jednotlivců, že se k tomu odhodlají, jsme vždy svědky rychlého ústupu. Jiří Paroubek si zřejmě ani neuvědomuje, jakou ránu dává politice jako takové, když se chce zbavit odpovědnosti rozhodnout o amerických radarech a raději ji nechat na referendu. I když to veřejnost vítá, jen to utvrzuje její představu, že politici nedokážou správně rozhodnout.

Podobně Mirek Topolánek zasáhl reformní úsilí, když z boje za zásadní modernizaci výdajů státu ustoupil s tvrzením, že země vlastně nic tak zásadního měnit nemusí – už proto, že si to veřejnost nepřeje. Stejně jako Paroubek se alibisticky skrývá za hlas lidu. Pomáhá mu v tom i strana, která zcela absurdně vede válku o jedno dvě procenta daní, ačkoli země musí řešit zejména výdaje státu.

ODS přitom vyhrála volby s reformní kampaní a proti mohutnému tažení levice, že strana s modrým ptákem v logu zruinuje všechny domácnosti. Nesvědčí to o tom, že část veřejnosti si minimálně podvědomě uvědomuje, že je třeba něco dělat? Vždyť není tak těžké si spočítat, že jestli se nemají začít rozevírat nůžky mezi těmi bohatými a chudými, nemůžeme se nepříjemným reformám vyhnout.

Stabilizace veřejných rozpočtů je úkol číslo jedna – od něj se odvozuje všechno ostatní. Časopis Economist nedávno ekonomiky ve střední Evropě přirovnal ke starému autu, které dobře jede za hezkého počasí a na dobré vozovce. Jakmile ale přijde déšť, blíží se karambol. „Jediným dlouhodobým řešením není přidávat chladicí kapalinu nebo ubrat plyn, ale dát auto do pořádku. Proces strukturálních reforem se však v tomto regionu bohužel z velké části zastavil. Rychlý růst příjmů z daní plus slabé politické vedení způsobují, že je menší tlak na zvládnutí veřejných financí,“ napsal Economist.

Otázka rozpočtu a výdajů je vlastně maturitou české politiky. Ukáže schopnost zdejších reprezentantů spravovat veřejné finance – zatím se to nepodařilo ani jedné vládě. Zdá se, že změny je těžké prosadit, protože je třeba omezit závislost. Zajímavě to komentoval v Lidových novinách analytik Raiffeisenbank Aleš Michl: „Naše systémy školství, zdravotnictví, podpory podnikání, infrastruktury, kultury a další si prostě chorobně navykly na to, že každoročně dostanou z pokladny miliardy navíc, aniž po nich někdo chce lepší výsledky a úspory.“

Revoluční zpráva

Dva měsíce před loňskými volbami tento týdeník v komentáři napsal: „Jestli je tu nějaký úkol pro příští vládu, pak zejména v tom ohledu, aby lidem znovu řekla tu ‚revoluční‘ zprávu: odpovědnost za sebe nesete sami. Za vzdělání, bydlení, práci i aktivitu. Úkolem politiků je, aby to maximálně ulehčili a poskytli rovné šance.“

Bylo by nespravedlivé tvrdit, že se nic nezměnilo. Potíž je v tom, že vláda onu „revoluční zprávu“ vykřikla, ale hned se hlasitosti svého hlasu lekla. Takže stále čekáme.