Náboženství a ateismus se vracejí

Krátce po válce vycházel v Itálii tvrdě protináboženský týdeník Don Basilio. Skrze něj a také skrze vyprávění svého otce jsem si zrekonstruoval duševní stavy laické předfašistické Itálie 19. století, kdy faráři byli pro každého vlastence jen černí havrani – když šli kolem, člověk si musel odplivnout, aby ho neuřkli.

Antiklerikální vlna poté opadla, možná proto, že komunisté přijali článek 7 ústavy a rozhodli se pro dohodu s církví, čímž usilovali získat hlasy katolíků. Pár historických liberálů a republikánů sice zůstalo, ale nebylo to nic masového.

Dlouho nebylo slyšet ani vysloveně ateistické proklamace, jak je hrdě hlásali svobodní myslitelé v 19. století v klobouku se širokou střechou a kravatou uvázanou na mašli. Částečně snad proto, že ti, kdo svou nevíru zdůvodňovali neexistencí důkazu o tom, zda Bůh je, či není, pokládali ateismus za jakousi víru naruby; částečně proto, že nevěřící se nevyhlašovali za ateisty, aby se za ně nemusela stydět jejich manželka, a také proto, že se jim zdálo nevychované urážet věřící svým hřešením a bohováním; a nakonec trochu proto, že v ovzduší křesťansko-demokratické vlády ateisté raději nevěřili potichu.

Ateističtí intelektuálové

Dnes to vypadá, že věci se změnily, a nejenže lidé proklamují svůj ateismus z plného hrdla, ale vycházejí také knihy a pamflety o škodlivém vlivu náboženství. Namátkou pár titulů: Traité d´athélogie od Michela Onfraye vyšel ve Francii asi před dvěma roky, dále italský překlad knihy Daniela Dennetta (filozofa, který se zabývá náboženstvím jako přirozeným fenoménem) Prolomit kouzlo, sarkastická kniha Děda Mráz je dospělý Ježíšek od Maurizia Ferrarisa, Rychlokurz ateismu od Eugenia Lecaldana (prožít morální život je možné jen tak, že odsuneme Boha) či Bůh není veliký aneb jak náboženství otráví úplně všechno od Christophera Hitchense. Možná vyšly i jiné podobné knihy, ale nějak mi ušly, doufám, že mi jejich autoři – proboha – odpustí.

V každém případě jsme svědky návratu militantních forem ateismu. Ďábelský plán, jak nazvali jezuité před dvěma staletími Francouzskou revoluci, anarchie, karbonáři, liberálové, mazziniovci, garibaldiovci a socialisté spojeni v židovsko-svobodozednářském spiknutí?

Garibaldi na internetu

Když jsem před pár dny hledal na internetu něco úplně jiného, narazil jsem na stránky, které se zabývají Spedizione dei Mille. Jde

o epizodu italského obrození z roku 1860, výpravu asi tisíce dobrovolníků ze severní Itálie pod vedením Giuseppe Garibaldiho na Sicílii. Na tuto událost existují jak obrozenecké názory – všichni byli rození hrdinové –, tak i reakcionářsko-sanfedistické, tj. filoklerikální názory – byla to banda kriminálníků, kteří zničili civilizované Království obojí Sicílie, přičemž se neštítili loupeží, znásilňování a masakrů a vyhráli jen proto, že podplatili bourbonské generály zlatem, jež dostali od anglických svobodných zednářů. Mezi těmito krajními názory však stojí i různé teorie seriózních vědců historiků, kteří se snaží kritickým pohledem rekonstruovat klady i zápory tohoto období.

Teď jsem ale zjistil, že absolutní většina internetových stránek o této události má klerikální podtón a reprezentuje tak pravicové katolické skupiny, jakož i (hleďme!) jisté náznaky názorů separatistické Ligy Severu, s níž spolupracují sicilští přívrženci bourbonského rodu, to všechno jsou separatistické skupiny, které zpochybňují italskou jednotu.

Je pravda, že jde o internetové stránky, které se kopírují a hledají náhodně (objevil jsem tam chybu v datu, která byla na jedné z nich a mnohé další ji přebraly), ale právě proto má člověk dojem organizované internetové invaze, a to způsobem, který by považovali za nevhodný i papežští historikové z devatenáctého století.

Staré zlaté časy

Stojíme před procesem akce-reakce, byť není jasné, kdo ho začal. Zda sanfedisté vyprovokovali antiklerikály, nebo naopak. Jistě, v tomto fenoménu nechybí ani politické využití náboženství fundamentalisty jiného druhu – z Washingtonu a Teheránu.

Anebo možná se poté, co ideologie osmnáctého století zapadly prachem, vracíme do bezpečných a pohodlných časů konfrontace mezi monarchismem a Liberté, Egalité a Fraternité.

© L´Espresso/The New York Times Syndicate

Další eseje Umberta Eca: