Na vratkých základech, na hřbetě sumce

V 10.13 ráno mne budí jeden pěkný otřes, několik dalších následuje. Japonsko ví, na čem je. Leží na tektonické linii čtyř geologických desek podsunujících se jedna pod druhou a jedna proti druhé. Dlouho se napružují, až se rázem odpruží.

Je to nevyhnutelné, i když nelze přesně říct, kdy příští odpružení přijde ani jak bude velké. Mluvíme o hmotách, rozměrech a trváních vskutku planetárních. Velké tokijské zemětřesení má už pár století poměrně osvědčenou periodu sedmdesáti let. Poslední bylo v roce 1923. Musím si udělat čaj.

Japonsko ví, na čem je. Proto se zprávy o otřesech do jedné minuty automatizovaně objevují na všech kanálech všech médií a s každou uplynulou minutou se zpřesňují. Epicentrum, hloubka, síla v epicentru, směr a rychlost otřesů, zasažené oblasti a odstupňovaná síla otřesů v nich, tsunami ano či ne a předpokládaná výška. Čtyři běžící reaktory v Kašiwazaki se samočinně odstavily, jak měly. To je dobré. Voda v kontejneru pro použité palivo ale vyšplouchla ven a běžnou kanalizací odtekla do moře. Senzory instalované pod reaktorem při otřesu zaznamenaly maximální akceleraci v pohybu o hodnotě 680 Gal, reaktor ale konstrukčně počítá s nejvýše 273 Gal. Vida, tak snad příště.

Údaje, které musí obhlédnout a ohmatat lidé, nikoli měřicí přístroje, chodí později a zpřesňují se pouze směrem nahoru. Mrtví, zranění, nezvěstní, sesuté domy, neprůjezdné cesty. V duchu jsem s těmi, které od odpružení velikosti 6 a kousek teď v Niigatě čeká časově neohraničená nomádská existence v tělocvičnách a ubytovacích buňkách. Myslím na ty vrásčité babičky z ranního rybího trhu ve Wadžimě, kterým se v několika vteřinách přetrhlo dosavadní živobytí. Přežily sice asi, ale stihnou se ještě ve zbytku svých dnů vrátit do svého světa, který je náhle setřepal z hřbetu? Japonsko není – to se jen zdá. To jen obří starý mořský sumec, obrostlý už vším možným, spí neklidným spánkem.

Autor je doktorandem Tokijské univerzity, kde se věnuje historii politického myšlení raně moderní doby.