Hledá se Condoleezza Balogová

Snaha přizpůsobovat „nepřizpůsobivé“ nefunguje. Je na čase zkusit něco jiného.

Když společenský diskurz udává Karadžić, vede to k Srebrenici. Když ho udává Martin Luther King, vede to ke Condoleezze Riceové. Také tahle slova padla v minulém – „romském“ – týdnu, který nečekaně ovládl česká média. Autor příměru sociolog Ivan Gabal tak vystihl jednu důležitou věc: debata o českých Romech není jen romský problém, je to především český problém.

Žít ve společnosti slyšící na vliv Karadžiće, nebo Kinga je natolik velký rozdíl, že by si jej měli umět bez obtíží uvědomit i lidé bez sociologického diplomu.

Otázka tedy je, kdo v Česku onen diskurz udává a co nás tudíž na jeho konci čeká. Je to senátorka Liana Janáčková, která poslední vlnu zájmu o romskou otázku vyvolala svým prohlášením, že si přeje nahnat Romy za „vysoký plot s elektrikou“? Nebo její místostarosta hlásící se k tomu, že ostravské Romy „klidně postřílí“? Nebo spisovatel Ludvík Vaculík, kterého popuzuje – div se, řečeno jeho slovy, „z toho nepofrncá“ – už to, že hanlivé, v Evropě vytvořené označení Cikán nahradilo v oficiální mluvě z romštiny převzaté slovo Rom? Nebo je to úspěšný česko-indický sociální pracovník a aktivista Kumar Vishwanathan volající po spolupráci etnik a vytahující romské děti ze zvláštních škol? Nebo snad nové hvězdy českého šoubyznysu Gipsy.cz a některý z romských předáků?

Zatím to není jasné, události minulého týdne ale leccos napoví. Rasismus v podání Janáčkové vyprovokoval debatu, jaká tady už dlouho nebyla. Deníky mají místo politických celebrit rozhovory s romskými aktivisty, televize věnovala sporu kolem Romů zpravodajský speciál. Díky tomu všemu se však dobře ukázala jistá setrvačnost české mainstreamové diskuse, kdy se bílá většina neustále jen utvrzuje ve své zásadní pravdě: problém způsobují sami „Cikáni“, protože neplatí nájem, ničí přidělené byty, kradou a flákají se na sociálních dávkách.

Dva nároky pro většinu

Teď nejde o to, zda tyto stesky jsou, nebo nejsou „pravda“, ale o to, jestli jejich neustálé omílání něčemu pomůže. Zatím se zdá, že moc ne. Za pomyslnou ohradou, po které volá senátorka Janáčková, už je v Česku zhruba 300 ghett pro „nepřizpůsobivé“, politici je vystrkávají co nejdál od běžných sídel a odebírají jim děti jak na běžícím pásu, ale problém se v průběhu let nelepší; soudě podle průzkumů romské oblíbenosti spíš naopak. Takže co dál – vyšší ohrady a hlubší lesy? Nebo ještě něco radikálnějšího à la Karadžić? To sotva.

Takže se asi vyplatí nechat vaculíkovské averze vůči „příživníkům“ stranou a podívat se na problém jinak.

Minulý týden vystoupila na ČT 2 mladá Romka – vysokoškolsky vzdělaná politoložka z Brna. Moderátorka pořadu jí položila otázku, jestli sama zažila ve škole nějakou diskriminaci. „Už v první třídě,“ odpověděla suše mladá žena, „kdy se mě učitelka snažila přesunout do zvláštní školy, protože mě jako Romku považovala za mentálně zaostalou.“ Právě podobné příběhy jsou vodítkem ke společnosti, která produkuje Condoleezzy Riceové. Pravděpodobně každý si dovede představit, jak nepřirozeně obrovskou míru odhodlání a rodičovské podpory musí mít člověk absolvující vysokou školu v zemi, kde jej učitel jen kvůli původu už napřed považuje za neschopnou a podezřelou bytost. Logika „riceovské“ cesty je tudíž následující: místo snahy přizpůsobit „nepřizpůsobivé“ rodiče podpořme jejich děti, aby mohly studovat, pohodlně si najít dobrou práci a podle svého uvážení žít život uprostřed většiny.

To přitom klade na většinovou společnost dva nároky: musí uznat, že z okraje společnosti, kde dnes Romové obvykle jsou, se cesta do jejího středu hledá hůř. A za druhé – pokud tohle přijmeme jako obecný fakt, zbývá se dohodnout, kolik budeme ochotni dát na postrčení těchto talentovaných, sociálně vyloučených dětí peněz. Čím víc ovšem dáme sem, tím míň se do budoucna utopí v dávkách pro nebezpečně beznadějné ztracence.

Lepší návrhy

A ještě na závěr zpět k událostem minulého týdne. Když se ke sládkovskému rasismu Janáčkové přidal i další komunální politik z Břeclavi a mluvil o Romech jako lůze a sebrance hajzlů, byly vyhlídky na karadžićovskou cestu zase o něco jasnější. Pokud Janáčkovou a Čunka vynesla protiromská politika do Senátu, kdo další je bude následovat? A kolik takových politiků sedí a po dalších volbách bude sedět na českých a moravských radnicích?

Odpověď mají v rukou voliči, nejrozličnější romští Martinové Lutherové Kingové a politici, kteří musí přijít s lepšími návrhy, než je Janáčkové zeď s elektrickým proudem.

Jak by měl stát pomáhat romským dětem ke vzdělání?

Diskutujte na

www.respekt.cz