Editorial

Je cosi zneklidňujícího na růstu bohatství ve světě. Obrovské a stále rychleji se zvětšující množství peněz, které plodí už nejenom Evropa a Amerika, ale i Čína, Rusko a Indie, si bude hledat svou vlastní cestu pro uplatnění a sotva na to bude mít kdokoli nějaký vliv, o kontrole ani nemluvě. Nepřímo to přiznává i ministr financí Miroslav Kalousek (str. 14 a 15), když v rozhovoru pro Respekt opatrně krouží kolem odpovědi na otázku, kdo bude vlastnit 7 procent ČEZ prodávaných vládou.

Ale velké nadnárodní koncerny, ztělesnění toho bobtnajícího bohatství, mohou působit navenek nejen jako agresivní a nevyzpytatelný žralok, ale také jako poněkud bezbranný a dobrácký moloch: obraty mají sice velké jako rozpočty států, ale stejně to není dost na to, aby si udržely loajalitu svých zaměstnanců. Globální rvačka o kvalitní lidi nutí firmy chovat se k nim s nebývalou laskavostí a empatií (více v článku The Economist na str. 8 a 9).

Takový moloch může přitom vypadat jako zloduch i dobrácký obr zároveň, soudě podle reportáže Anneke Hudalla (téma na str. 17 až 19). Svým rypákem rozrývá lesem porostlé pláně německé Lužice, bourá vesnice a hloubí obrovské krátery v honbě za hnědým uhlím, ale zároveň něžnou tlapou přenáší kostely z bouraných vesnic a klade je na nová místa s novými rybníčky, kolem kterých staví pro vesničany moderní kopie sídel, ze kterých je jeho rypák vyhnal. Nutno říci, že míra empatie švédské energetické firmy Vattenfall vůči vesničanům, kterým vzala kus jejich půdy a osobních dějin, je v Česku nepředstavitelná.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení Vám přeje