Zlatý déšť z Bruselu se blíží

Běžný čtenář novin musí mít nutkavý pocit, že se blíží velká katastrofa. Novinové titulky poslední dobou varovně oznamují, že „miliardy z Bruselu jsou ohroženy”, protože „Čunek propásnul další termín” a „nemá pro aféru čas na práci”. Ta práce je přitom nesmírně důležitá – rozdělit bezmála osm stovek miliard korun z evropských strukturálních fondů. Právě ty mají Česku pomoci srovnat krok s vyspělejším zbytkem Unie. Teď jde o to, jestli se plány na rozvojový zlatý déšť opravdu zadrhly, a pokud ano, proč, a pokud ne, co bude dál.

Čekání pana R.

Petr Rojek (43) nemá v těchto dnech klidné spaní. Majitel rychnovské továrny na výrobu soustruhů čím dál netrpělivěji sleduje zprávy, aby zjistil, kdy to vypukne. V šuplíku má plán na rozšíření a modernizaci podniku, který před osmdesáti lety založil jeho dědeček. „Vymysleli jsme novou technologii a chceme si ji nechat patentovat. Když se vše podaří, bude rozvoj a práce pro nové lidi,“ říká pan Rojek. Ke zdaru by mu měly pomoci i peníze z evropských fondů. Jednou to už ostatně udělaly: Když se v minulých třech letech v Česku rozdělovala zhruba osmkrát menší částka než teď, dostal Rojkův podnik milion na speciální kurzy, které každý z jeho zaměstnanců potřebuje. Na případnou druhou injekci si ale zatím musí počkat. Unijní úředníci v Bruselu totiž stále ještě neschválili dokument, kde si Česko naplánovalo, jak konkrétně chce 800 unijních miliard rozdělit. Teprve potom totiž bude jasné, na koho se má Rojek se svou vizí vlastně obrátit. „To dlouhé čekání nás deptá. Bojíme se, že s podobným patentem přijde konkurence,” říká Petr Rojek. Nechápe přitom jednu věc: Zmíněný plán – Národní strategický referenční rámec – čeští úředníci poprvé představili už před rokem a půl. A třebaže Brusel k němu měl od počátku výhrady – považoval ho totiž za příliš komplikovanou věc, na jejíž uhlídání a administraci nebude mít Česko dostatek schopných úředníků – zatím to vypadá, že od loňského ledna se v pražském přístupu nic nezměnilo.

Vděčnost pana P.

V kanceláři s výhledem na Staroměstské náměstí sedí sebevědomý muž v kvalitním obleku a pohrává si se štosem pestrobarevných grafů. „Ano, já také v poslední době slyším hysterické obavy, jak se všechno zdrželo a nic se nestihne,“ říká Milan Půček, první náměstek ministra pro místní rozvoj Jiřího Čunka. Právě on má tady na úřadě v kompetenci vyjednávání s Bruselem, ale od současných problémů se trochu distancuje. „Když loni ta cesta k evropským penězům začínala, dělal jsem ještě tajemníka vsetínské radnice a na sepisování celostátních dokumentů jsem neměl žádný vliv,“ říká. Baroknímu paláci v centru Prahy tehdy vládnul ministr pro místní rozvoj Paroubkovy vlády Radko Martínek (ČSSD). On je autorem návrhu, který péči a dohled nad bruselskými penězi rozděluje do rekordních čtyřiadvaceti programů (pro srovnání – Španělé či Irové mají program jediný, další rekordmani po nás – Poláci – jich mají šestnáct, nikdo další nemá přes deset). V Bruselu Martínkův návrh označili za „příliš složitý“, jinými slovy za hrozbu, že Česko s takovým manuálem péči o darované peníze nezvládne a nevynaloží je efektivně. „Já s tím ovšem nemohl už nic dělat,“ říká Milan Půček. „Když jsem nastoupil, bylo na zjednodušování pozdě. A taky k němu nebyla žádná politická vůle.“

Český složitý systém totiž nespadl s nebe. Jak dnes vzpomínají jeho otcové z ČSSD, vynutily si ho tlaky z ostatních mocenských center, především z jiných ministerstev a krajů. „Každý chtěl mít zkrátka k evropským penězům co nejlepší přístup,“ potvrzuje i Eva Maurová ze Svazu měst a obcí. „A jak ho získat? Vytvořit si vlastní operační program.“ Díky tomu se tak například původní jeden program „regionálního rozvoje“ rozpadl do sedmi samostatných regionálních programů. Ty teď bude obhospodařovat sedm nově vzniklých regionálních rad hejtmanů a krajských úředníků.

Snad díky síle těchto tlaků ministr Martínek nedbal bruselského zneklidnění a svůj plán dokončil – těsně před loňskými volbami. Po nich ovšem jak známo nastaly neklidné časy. Místo toho, aby stabilní vláda řešila ostré připomínky z Bruselu, střídaly se v Praze kabinety bez důvěry a na ministerstvu pro místní rozvoj – díky zvyku vymést při politických výměnách úřady do nejspodnějších pater – úředníci po desítkách. Martínkův přímý nástupce Petr Gandalovič (ODS) se na postu kontrolora evropských penězotoků ohřál jen pár týdnů. Přesto se o určité změny pokusil. V seškrtání množství programů neuspěl, naopak v návrhu ukrojit z evropského balíku větší množství peněz pro krajské úřady ano. Proti snaze rozdělit ještě více peněz mimo centrální řízení nikdo neprotestoval.

Nástup současného ministra Jiřího Čunka a jeho vsetínského kolegy Půčka neznamenal v tomto smyslu žádný převrat: z úřadu opět odešly desítky dalších vyměněných úředníků a neochota vyjít vstříc bruselským obavám z „komplikovanosti“ trvá. „Dostali jsme politické zadání v počtu programů neustupovat,“ říká náměstek Půček. Podle něj ostatně není situace nijak vážná. „Tady jasně vidíme, že Česká republika je na tom podobně jako dalších devět států Unie, ty také nemají svůj plán schválený. Nejsme mezi prvními, katastrofa to ale není,“ ukazuje na podporu svých slov pestrobarevnou tabulku. Kromě nováčků Slovenska či Estonska jsou mezi opozdilci také zkušení unijní matadoři typu Irska či Itálie.

Dalším důvodem, proč nebýt znepokojen, je podle Půčka dohoda s Unií zvaná N plus tři – v překladu to znamená, že zhruba sto miliard určených na každý rok lze čerpat ještě následující tři roky. „To je geniální opatření, to vyjednala Paroubkova vláda a my jsem jí za to velmi vděční,” říká Půček.

Obava paní H.

Takže si to pojďme shrnout – jak se teď, v polovině července, situace s českou vyhlídkou na bruselský zlatý poklad má? „Plán bude schválen do konce měsíce,“ slibuje Milan Půček. Podle expertů je to dost pravděpodobné – v srpnu totiž začínají v Bruselu měsíční prázdniny a unijní úředníci by chtěli mít agendu Národních referenčních rámců uzavřenou. A jak nedávno potvrdil i lidovecký europoslanec Jan Březina, v případě Česka se mluví o tom, že komise pochopila, že „nic lepšího už nedostane“.

Z toho se zdá, že povolovací razítko nakonec Čunkovo ministerstvo obdrží. Před boucháním šampaňského je ale třeba připomenout si pár věcí. Po prázdninách čeká český vyjednávací tým maraton se schvalováním jednotlivých kapitol. I v téhle proceduře je podle odborníků nutné počítat s řadou bruselských připomínek a kromě toho je jasné, že čím víc toho budou muset unijní úředníci pro Čechy razítkovat, tím déle to potrvá: zatímco stejně opoždění Estonci budou čekat na odklepnutí svých tří programů, Češi pojedou do Belgie minimálně čtyřiadvacetkrát.

I když to ale všechno dobře dopadne, hrozba, že vítězství české suverenity nad Bruselem může mít nakonec hodně kyselou příchuť, trvá. Připomínkou toho je dopis správkyně evropských fondů Danüty Hübnerové, který na Čunkovo ministerstvo dorazil před čtrnácti dny. „Vaše operační programy se tříští mezi více ministerstev. Navíc nejsme přesvědčeni, že má Česká republika dostatek kvalifikovaných úředníků na tak složitý způsob přerozdělení peněz,“ shrnuje jeho obsah komisařčina mluvčí Eva Kaluzynska. Evropská komise prostě trvá na svých počátečních výhradách – a podle odborníků při tom nejde o žádné byrokratické puntičkářství. „V takhle nastavených podmínkách hrozí, že se budou schvalovat především projekty, které lze dobře a rychle zúřadovat, namísto skutečně kvalitních nápadů,“ říká Barbora Pěchotová z české pobočky protikorupční organizace Transparency International, která se možnými riziky čerpání bruselských peněz zabývá. Jeden nepěkný předpoklad pro tuhle obavu zůstal přitom zachován už z minulých let: zdejší úředníci při schvalování projektů nejdříve posuzují správnost vyplnění všech požadovaných lejster, až pak dojde na samotný obsah projektu. „Ve většině ostatních zemí je to naopak: nejdřív se posuzuje myšlenka, pak teprve formální chyby. Je to proto, aby kvůli banální formální chybě nespadl pod stůl skvělý nápad,“ říká Pěchotová.

„Kostru sice nezměníme, v rámci stávajícího systému ale děláme vše pro to, aby šlo všechno hladce,“ slibuje Milan Půček. Konkrétnější zprávu pro podnikatele Rojka a další čekatele na bruselskou pomoc však zatím nemá. A hned tak mít nebude: vždyť třeba i rozhodnutí o tom, kolik potvrzení budou zájemci o evropské peníze pro své plány potřebovat a komu všemu budou muset složitě vyplněné formuláře posílat, si tady rozhodne každé ministerstvo a každá z osmi regionálních agentur zvlášť.

I tohle je česká specialita, v naprosté většině ostatních unijních zemí vypracoval úřad podobný Čunkovu ministerstvu jednotné pokyny. „U nás si tuto pravomoc chtěli udržet jednotliví rozdělovači peněz,“ krčí rameny Milan Půček. „A k výraznějším změnám tu není politická vůle.“