Umělecká maturita

Často je tak komplikované, že by se z toho jednomu málem rozskočila hlava. Tak jak to, že se mu vede tak dobře? Loni se ve světových aukcích prodalo přes 800 děl současného výtvarného umění za částku větší než milion dolarů, to je pětkrát víc než v předchozí dekádě. A nejde pouze o zájem snobských boháčů a vychytralých spekulantů. Jak ukazuje příklad neprodejních výstav v Kasselu a Benátkách (viz Téma tohoto čísla), jen na tyhle dvě přehlídky si letos zajde bezmála milion lidí.

V současném umění platí pravidla, která popírají představu, že se v kultuře dobře daří jen těm, jež vycházejí vstříc hloupým masám, kteří publikum chtějí jednoduše pobavit. Jaký režisér, spisovatel nebo hudebník by si dovolil hlasitě říct to co kurátoři v Kasselu, že je jejich hlavním cílem diváky „vzdělávat“? S podobným plánem by se jiní možná zapsali do kulturní historie, ale pro nezájem publika by si nevydělali ani na slanou vodu.

Od výtvarné scény se očekává, že se na návštěvníky galerií mohou a mají klást velké nároky. Moderna totiž na počátku 20. století neukázala jen to, že zdánlivě nepřístupná tvorba může posouvat lidské vědomí tam, kam bychom se jinak nikdy nepodívali. Ale hlavně to, že se i z takového umění může stát dobře prodejné zboží: na rozdíl od impresionistů se spousta avantgardních autorů dočkala slávy a bohatství už za života. A tenhle princip kupodivu funguje až do dneška, kdy ti nejoceňovanější autoři nejsou jen největší provokatéři, ale i největší mudrlanti.

Škoda jen, že je tenhle milý příběh i plný pokrytectví. Kolika výtvarníkům totiž dnes stačí jen předstírat, že pracují s čím dál zásadnějšími významy, a kolik kurátorů a diváků se jen tváří, že ještě neviděli nic jasnějšího, aby snad nebyli za hlupáky? Jako herecky nadaní studenti před maturitní komisí.