Kino v divočině

Když člověk pracuje načas v zahraničí, má s sebou tři děti a manželka se vrátí kvůli vlastní práci domů, není šance hrát si na workoholika. Zatímco někteří moji kolegové na Jihokalifornské univerzitě zůstávali v laboratoři dlouho do noci sedm dní v týdnu, já jsem po večerech vařil a opravoval dětem úkoly. O víkendech jsme vyráželi z města ven. Hned za hranicí městského osídlení Los Angeles se zvedají vyprahlé a pusté pobřežní hory a od řady národních parků Kalifornie, Arizony a Utahu nás dělilo jen několik hodin jízdy.

Díky úsilí nadšenců, jako byl přírodovědec-samouk John Muir či prezident a milovník přírody Theodore Roosevelt, se zhruba před sto lety podařilo pomocí systému národních parků zachovat alespoň malou část západu Spojených států v původní podobě. Pro našince, odchovaného zkrotlými a zcivilizovanými Krkonošemi či Tatrami, je divokost parků Yosemity, Sequoia, Zion či Grand Canyon s prastarými, nikdy nevykácenými lesními porosty úchvatná. Alespoň do té doby, než člověk zjistí, že jde o divokost pečlivě řízenou.

Nejznámější parky na západě USA čelí rostoucímu náporu turistů, z nichž mnozí přicházejí jako my z Evropy. Správy parků proto pohyb turistů regulují. Za každý vstup do národního parku se vybírá poplatek, který letos dosáhl 25 dolarů. Chce-li návštěvník kempovat v divočině, musí si předem koupit povolenku, kterých se vydává jen omezený počet. Ani s tříměsíčním předstihem se mi nepodařilo získat povolení k táboření u řeky Colorado ve Velkém kaňonu. Byli jsme tak odsouzeni provést bláznivost, které se prý dopouštějí jen Evropané; v jednom dni sejít 1600 výškových metrů na dno kaňonu a zase se vrátit nahoru do autokempu. I tam si člověk musí s předstihem koupit povolení, neboť správa parku hlídá, aby ani autokempy nebyly přecpané.

Výsledek je trochu rozpačitý. Chápu úsilí správy národních parků uchránit zbytky divočiny v USA před hordami turistů, kvůli všudypřítomné kontrole se ale pocit divočiny trochu vytrácí. Místo autentického prožitku se spíše nabízejí řízené zážitky. Charakteristické jsou vyhrazené plošiny k fotografování či v parku Grand Canyon dokonce kino IMAX, kde turista může zhlédnout třídimenzionální film o kaňonu.

Pro mě existují dvě řešení tohoto dilematu. První je vyhnout se nejznámějším parkům a vyrazit do méně profláknutých míst. V Kalifornii je to například polozapomenutý sopečný národní park Lassen, sekvojové lesy na severním pobřeží či oblast kolem mohutné hory Shasta. Druhé řešení je po návratu domů vyrazit do slovenských hor. Není to sice Divoký západ, ale zase kromě Tater člověk na správce parku nenarazí a může si v rozumných mezích v podstatě dělat, co chce. Pokud někoho potká, tak spíš vesele kácející dřevorubce, což je mimochodem v amerických parcích věc neslýchaná.

Autor je chemik.

Příští týden píše Hana Librová.