Dopisy

Ještě k americkému radaru

Respekt 28/07

Skutečnou hrozbou je islámský terorismus

Podle Ladislava Smoljaka „pacifisti jsou největšími nepřáteli demokratických společností (…) účinně oslabují obranyschopnost vlastní země“. Z českého pohledu to tak vypadat může. Pro ty, kteří si tu obranyschopnost vyzkoušeli naostro, mohou být větším nepřítelem generálové a politici plýtvající časem a zdroji při přípravě na minulou válku. Nebo ti, kteří na všechno kašlou, a tudíž ani nemají co bránit.

Současný Západ rakety s dlouhým doletem příliš neohrožují. Jejich skutečné či potenciální vlastníky dokážeme účinně odstrašit existujícími prostředky. Skutečnou hrozbou je islámský terorismus a islámský fundamentalismus, který nabízí absolutní pravdy v příliš relativním světě.

Boj s tímhle nepřítelem bude patrně horší než boj s komunismem. Úloha protiraketového systému v něm mi ale není jasná. Nemluvě o tom, že v tomto boji by mělo být Rusko naším spojencem. Problematickým a nespolehlivým, ale to není poprvé.Co se týče případného referenda, těžko říci, kdo představuje větší riziko. Zda lidé, zajímající se jen o poprsí celebrit (ti k urnám nejspíš nepřijdou), nebo lidé uvažující o problému bez zapojení druhé signální soustavy.

Pavel Urban

Když se politici rozvádějí

Respekt 28/07

Topolánkův billboard a rozvody šéfů stran

Článkem T. Brdečkové „Když se politici rozvádějí“ se Respekt připojil ke sdělovacím prostředkům, které se vyjádřily k rozvodu J. Paroubka v širších souvislostech. K obsahu článku, který je napsán – na rozdíl od řady jiných, které jsem četl – velmi seriózně, nemám závažné věcné připomínky, i když s některými názory T. Brdečkové se zcela neztotožňuji a něco bych napsal trochu jinak. ,,Ale přece jen se mi zdá, že něco T. Brdečková opomněla. U obou zmíněných pánů (J. Paroubka a M. Topolánka) mi nijak zvláště nevadí, že se rozvedli.

Ovšem na rozdíl od J. Paroubka M. Topolánek svým předvolebním billboardem, na kterém je mile se usmívající uprostřed „šťastné“ rodiny, a svým prosazováním L. Talmanové do funkce místopředsedkyně Poslanecké sněmovny vlastně podvedl své voliče a nakonec i své kolegy – poslance z řad ODS (údajně, podle zpráv v tisku, je dotlačil k tomu, že s návrhem na úřad místopředsedkyně pro L. Talmanovou souhlasili). A to mi vadí moc. M. Topolánek se pro mne stal zcela nedůvěryhodným politikem.

RNDr. František Lukeš

Nepravda o Milanu Kunderovi

Respekt 27/07

Zrušení a „zrušení“. Jak to bylo s Kunderou

Karel Hvížďala v čtenářském přípisu k článku Jaroslava Formánka Zrušte cenzuru, soudruzi! (Respekt č. 26/07) o spisovatelském sjezdu z roku 1967 hájí Milana Kunderu proti větě, že autor Žertu necelé dva roky před slavnou sjezdovou řečí „ve svazu spisovatelů hlasoval za zrušení časopisu Tvář“. Ve dvou odstavcích, které začínají slovy „ve skutečnosti…“ pak Hvížďala podává hodně děravý výtah událostí, které vedly k zastavení Tváře, a z nějakého důvodu se vyhýbá tomu, co říkal výchozí článek v Respektu.

Svaz spisovatelů (SČSS) skutečně časopis Tvář „nezrušil“ – dělal „jen“ to, co po něm jako po jedné ze svých „převodních pák“ chtěla komunistická strana, která takovýmto způsobem měla pod kontrolou veškerý veřejný život v ČSSR.

V roce 1965, kdy k zastavení Tváře došlo, jistě ne všichni členové ústředního výboru svazu spisovatelů zvedali ruce s chutí – ale zvedali je, protože na to buď byli zvyklí, nebo sledovali jiné cíle, v jejichž zájmu bylo nutné kritickou, a tudíž nepohodlnou Tvář obětovat. Když se 12. října 1965 ÚV SČSS pod tlakem ideologického oddělení ÚV KSČ usnesl (a toto nejdůležitější datum Hvížďala ze svého přehledu vynechává), že jmenuje nového šéfredaktora a novou redakční radu Tváře, mohli si spisovatelé, kteří pro usnesení hlasovali – a ze slavných sjezdových řečníků v létě 1967 mezi nimi byli i M. Kundera, P. Kohout a K. Kosík –, myslet, že to automaticky konec časopisu třeba ještě neznamená, a pokud ano, že je to zanedbatelná cena proti vysoké sázce, o kterou se rozhodli hrát: napravit komunismus do podoby, kterou nám bude závidět celá Evropa.

Dopadlo to, jak známo, trochu jinak. Význam IV. sjezdu SČSS to nijak nesnižuje, černobílý obraz o jeho protagonistech je však, jak ukazuje Hvížďalův ohlas, zřejmě nezničitelný.

Michael Špirit

Literární historik