Dětská pornografie

Fotografie: Mít doma dětskou pornografii je stejné, jako držet nelegálně zbraně. - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz

Poslanci dali před časem jednomyslně zelenou zpřísnění trestů za dětskou pornografii – do vězění až na dva roky by měl podle návrhu jít i ten, kdo má takové filmy či fotky doma. Na zdánlivě jasnou otázku mají překvapivý pohled někteří sexuologové. S Jaroslavem Zvěřinou o otázce, zda má být trestné držení dětské pornografie, polemizuje psycholog Jeroným Klimeš.

Jaroslav Zvěřina
psychiatr a sexuolog, poslanec Evropského parlamentu (ODS)

Vztah pornografie k sexuálním zločinům není přímý. Ti nejnebezpečnější sexuální delikventi, které jsem kdy vyšetřoval, neměli většinou o pornografické materiály zvláštní zájem.

Jeroným Klimeš
psycholog

Prostě nechci, aby se mezi lidmi vůbec vyskytovaly podobné materiály, a nevidím nic problematického na tom označit za zločince toho, kdo se při podobných materiálech ukájí a sbírá je. Je snad nepřirozené očekávat, že každý, kdo je doma má, by je měl zničit?

Jaroslav Zvěřina: S návrhem na trestnost „držení dětské pornografie“ nesouhlasím. Pokud někdo materiály označované jako „dětská pornografie“ nevyrábí ani nešíří, nejde o společensky nebezpečný jev. Někteří moralisté soudí, že „pornografie je teorie a znásilnění či sexuální zneužívání je praxe“. Vztah pornografie k sexuálním zločinům však není přímý. Ti nejnebezpečnější sexuální delikventi, které jsem kdy vyšetřoval, neměli většinou o pornografické materiály zvláštní zájem. Tím nepopírám to, že samo pořizování některých pornografických materiálů představuje trestný čin. Zejména, když se k těmto účelům používá neakceptované násilí nebo jsou k tomu využívány děti a nezletilé osoby.

Pokud si však někdo pořídí soukromou sbírku nějakých nechutností, činí tak buď jako sběratel kuriozit (méně často) nebo jako fetišisticky motivovaný deviant (častěji). Jistě to na mnohé z nás může působit velmi negativně a eticky zavrženíhodně. Nicméně nemyslím, že jde o trestný čin.

První problém vznikne hned při definici toho, co chápeme jako „dětskou pornografii“. Zvláště doporučuji přihlédnout k tomu, že mezinárodní definice dítěte je široká a nejednotná. V Česku může občan souhlasit s pohlavním stykem již v patnácti letech, a mnozí se zhlédli ve snížení této hranice o další rok. Bude sex s těmito dětmi v pornografickém materiálu již „dětská pornografie“? Není-li v těchto případech trestný pohlavní styk, proč tedy trestat pornografii?

Dalším problémem definice je samozřejmě sám pojem „pornografie“. Poslanci, kteří onu trestnost držení navrhují, mají zřejmě na mysli takové pornografické materiály, které vznikly pohlavním zneužitím dítěte, a tedy trestným činem. Pokud ovšem někdo neoznámí pohlavní zneužití dítěte, o kterém se dozvěděl, lze jej trestně postihnout docela dobře i dnes. Co budeme dělat s člověkem, který sex s dítětem nakreslí nebo o něm napíše nějaké literární dílo?

Zájemců o pornografii „pedofilní“ (popisující nebo zobrazující sex s dítětem bez druhotných pohlavních znaků) je velmi málo. Většina takzvaných pedofilů vykazuje jen zájem o nápadně mladé objekty se zřetelnými pohlavními znaky a se zájmem o erotiku. Tato oblast sexuální delikvence je hodně specifická, a proto by neměla být řešena poslaneckými iniciativami.

Naše společnost zatím neumí řádně zacházet ani s těmi sexuálními delikventy, které trestáme podle platných paragrafů. A chystáme se zmíněným zákonem „vyrobit“ celou řadu nových sexuálních deliktů. Navíc deliktů, které se dají snadno vyšetřit. Vždyť stačí domovní prohlídka a vyšetření počítačů a „zločinec“ je dopaden. Kdo vlastně bude rozhodovat o tom, kam „mravnostní policie“ vpadne? Budou to anonymní udavači, zhrzené milenky či manželky, agenti provokatéři? Dopadnout skutečného pachatele pohlavního zneužívání nebo znásilnění je samozřejmě mnohem obtížnější. Stále nám dosti zoufale chybí detenční ústavy a vězeňská léčebná zařízení pro parafilní sexuální delikventy. Není doladěn systém ochranných léčeb sexuálních delikventů v nových podmínkách. Pro zákonodárce, kteří mají specifický zájem o sexuální kriminalitu, je tedy dostatek prostoru k uplatnění návrhů na zlepšení stavu věcí způsobem smysluplným a prakticky prospěšným.

Jeroným Klimeš: V románu Jméno růže hlavní hrdina prý v jednom kostele viděl velmi vzácnou relikvii, totiž lebku třináctiletého sv. Jana Křtitele. To mě opravdu pobavilo a připomnělo učitele národa, Felixe Holzmanna: „Bez lebky byste taky mohl být mrzákem nadosmrti.“ Stejná filozofie bohužel platí i u dětské pornografie. Vytvořit dětské porno, aniž byste při tom nezneužili nebo neznásilnili dítě, je asi tak stejně obtížné, jako očekávat po sv. Janu Křtitelovi, že ve třinácti letech svou lebkou zasponzoruje pietní adorace, aby pak ve třiceti oslnil kariérou břitkého proroka. Zneužité děti bývají zpravidla zmrzačené tímto zážitkem na celý život. Je tím pak postižena jejich kariéra, životní spokojenost a trpí tím i celé okolí. Zejména jejich partneři, kteří vedle sebe mají často psychicky velmi labilní jedince.

Jednou jsem se zakecal u své kožní lékařky a nějak přišla řeč i na chlamydie, což je druh pohlavní infekce. Povídám, že sexuologové to považují za normální. Ona mávla rukou a povídá: „No jo, oni sexuologové považují za normální kde co, ale my dermatologové si s tím pak užijeme svý.“ Tak jsem se zasmál, protože přesně stejnou zkušenost se sexuology mají i psychologové. Sexuologové profesně hájí své klienty a zapomínají, že ti samí lidé svým neovladatelným chováním poškozují nejen sebe, ale mnoho lidí okolo.

Když jsem pracoval v Dětském krizovém centru (DKC), tak se tam jedni rozvádějící rodiče vzájemně obviňovali z natáčení dětského porna, které dávali k dobrému mezi svými známými. Byl to dětský sadomasochistický záznam, kdy matka s bičíkem ponižovala, „trestala“ – mlátila přes ruce nahatého synka, asi čtyřletého, který se k ní chtěl se zoufalým brekem přitulit. Je mi úplně jedno, jestli bude policii informovat DKC, anonymní udavač, zhrzená milenka nebo se udají tito rodiče navzájem. Prostě nechci, aby se mezi lidmi vůbec vyskytovaly podobné materiály, a nevidím nic problematického na tom, označit za zločince toho, kdo se při podobných materiálech ukájí a sbírá je. Je snad nepřirozené očekávat, že každý, kdo je doma má, by je měl zničit? Vždyť jsou dokladem lidského hyenismu a ten kluk se s tím bude vyrovnávat jistě celý život.

Ať dětská pornografie vzniká amatérsky, podomácku nebo profesionálně, ať se šíří nekomerčně mezi známými nebo za úplatu, vždy se tak děje jen za cenu zmrzačení či zneužívání dětí. Je tedy divné, že sexuologům připadá neškodné, když někdo onanuje nad fotkou zneužitého či týraného člověka. To bychom už mohli považovat za normální onanovat nad hrobem babičky a vést duchaplné diskuse, zda je společensky nebezpečnější ejakulace nad rakví nebo za tújí. Když parlament odmítá dětskou pornografii, tak to není akt, který má ostrakizovat sexuálně závislé, a tedy nemocné lidi, ale je to především proklamace úcty vůči hodnotě dětství.

Samozřejmě, že budou vždy existovat hraniční případy, na které poukazuje doc. Zvěřina, jako je kreslené porno či různé třicetileté „Škrlové“, které vypadají jako třináctileté „Aničky“. Ale to je problém každé normy a věřím, že soudci jsou dost příčetní na to, aby posoudili společenskou nebezpečnost těchto hraničních případů. Každopádně dnes je trestné držení i jiných závadných materiálů, jako jsou zbraně, radioaktivní látky či nebezpečné chemikálie. Nemám žádný problém, když se tento seznam rozšíří i o dětskou pornografii či tvrdé drogy, které nám psychologům též akorát přidělávají práci.