Všechno je jinak: den tiskového mluvčího

Začínám den tím, že končím ten předchozí. Doťukávám na notebooku pár pozvánek k událostem, které se odehrají teprve v nadcházejících hodinách. Jsou dvě po půlnoci a já sedím ve svém oblíbeném dejvickém baru, který už víc než za hospodu považuji za detašované pracoviště. Stalo se už totiž jistou tradicí, že mě tu zdejší návštěvníci vídají kolem půlnoci sedět u stolku, od kterého se v ten pozdní čas vine spousta kabelů. Den byl dlouhý a baterie všech těch nepostradatelných pomocníků každého mluvky – notebooku a mobilu – mají prostě kratší životnost než já: potřebují dobít. Tohle vědomí nadřazenosti nad niklo-kadmiovými zásobárnami energie mi i přes pokročilou hodinu spolehlivě zvedá náladu. Hurá! Jedna nula pro člověka!

Ještě před odchodem do postele se vracím v hlavě k nápadům, které jsem plánoval provést během dne, co právě skončil. Nedostalo se téměř ani na jeden. Vzpomínám na bájnou větu Karla Čapka, že nejzbytečnější věcí na světě jsou včerejší noviny. Kdybych to bylo na mně, změnil bych ji: za nejzbytečnější věc na světě totiž už nějaký čas považuji zítřejší plán. Stejně bude všechno jinak. V tom mém nastávají první změny často už ve chvíli, kdy se probudím. Dnešek není výjimkou. „Martine, prinesli navrh bezpecnostni kampane. Potrebuju tiskovku, musime se domluvit dneska dopoledne, pak mam program,“ hlásí ranní SMS starosty. Její obsah mě nevylekal, jde o rutinu, ale kdybych si tak dokázal vzpomenout, co všechno jsem už na dopoledne slíbil a mám domluveno? Stav příjemného polospánku je pryč a za chvíli se už záhrobním hlasem omlouvám manažerovi propagace na blížící se Dejvickou slavnost, že začátek výlepu plakátů bude nutné o den odsunout. Přicházím do práce a těším se na monitoring dnešního tisku. Na včerejší tiskovce totiž byla velmi příjemná atmosféra. Aby ne, prostředí vinného sklípku musí na každého působit lépe nežli konferenční sál. Monitoring ani nestačím zapnout a zvoní telefon. „Martine, potřebujeme důvodovou zprávu k usnesení na ten televizní pořad,“ naléhá kolegyně. Mám na to necelou hodinku, pak přijde starosta a další změna. Musíš to stihnout, tak se soustřeď, nařizuji si. Začínám psát a docela se daří. Ale ouha! Volá sekretariát tajemnice. „Za chvíli je tu schůzka ohledně webových stránek. Zavoláme ti,“ říká sekretářka. Do zorného pole mi vybíhá nějak moc zajíců najednou – a to je teprve ráno. Tak kterého mám honit? Vítězné argumenty do usnesení jsou pro tuto chvíli nenávratně pryč, podívám se aspoň na ten očekávaný monitoring. Telefon! Schůzka k webu je tu.

Krátce před polednem se vracím k rozepsanému usnesení. Telefon! „Martine, starosta teď dostal pozvánku na akci, kde by rád byl. Je to za dvě hodiny a musí tam mít projev. Posílám ti to pozvání, ať víš, o co jde,“ sladce mi sděluje šéfova asistentka. Otvírám e-mail. Mezinárodní kongres. Ulevilo se mi. Aspoň to nemusí být státotvorné. Jde o prezentaci městské části, tu umím nazpaměť… Jdu si uvařit kafe. Zdravím řadu lidí odcházejících po schodech k východu. To už je konec? Nějak to dneska uteklo. Pohled na hodinky naplňuje mé obavy. Usnesení! Pořád jsem ho nedopsal! No jo, ale kdo ho v tuhle chvíli podepíše, když už jsou všichni pryč? V poměrně klidné atmosféře odcházím dokončit ranní úkol. Vítězoslavně odesílám kolegyni usnesení elektronickou poštou. Uvidí ho sice až zítra, na mé úlevě to ale nic nemění.

Dostávám hlad. Zaklapnu notebook a odcházím do svého detašovaného pracoviště. Pro dnešek to všechno nakonec dobře dopadlo, ale zítřek si musím lépe zorganizovat už od rána… Začínám sepisovat tiskovou zprávu a pozvánku pro média k připravované bezpečnostní kampani. V klidu. Bez telefonů. Bez plánů. „Ježíš, zase jsem nebyl na té povinné lékařské prohlídce! Personální mě urguje už třetí den, vzpomínám na několik vykřičníkem označených e-mailů ve své poště. Zítra už fakt musím… Ne! Neplánuj. Zase bude všechno jinak…