Vláda versus těžké váhy

Těžaři uhlí mají na dosah perspektivu, o níž se takové Škodovce nesní ani v nejdivočejších snech Martina Jahna. Bývalý ministr Pithartovy vlády Ivan Dejmal před lety velmi trefně prohlásil, že ve sporu o dotěžení hnědého uhlí na severu Čech jsou uhlobaroni oproti státu a obcím ve velké výhodě. Jako jediní totiž uvažují na desítky let dopředu. Umí si tedy rozvrhnout priority, promyslet strategii, volit nejvhodnější postupy v nejvhodnější okamžik. Tento postřeh je důležité mít na paměti i teď, kdy Mostecká uhelná společnost (MUS) minulý týden ohlásila, že končí s přesvědčováním lidí z Horního Jiřetína kvůli jejich přestěhování a dotěžení uhlí pod vesnicí. Teď už je podle šéfů Mostecké uhelné jen na vládě, zda se rozhodne zrušit tzv. limity těžby a pustí uhlobarony k dosud uzavřeným ložiskům, anebo ne. Mezi odpůrci těžby zavládla po tomto komuniké radost a média psala, že těžaři „se vzdávají“, „končí“, „odcházejí“. Tak to ale určitě nebude.

Promarněná 90. léta

Mnohým lidem se může zdát, že uhlí na Mostecku vyvolává víc emocí, než by si agenda zasloužila. Na jiných místech v Evropě přistupují k těžbě pragmatičtěji a rovněž povrchové doly dál na jih – kolem Sokolova – nejsou tak v centru zájmu. K pochopení by si měl ale každý do Mostu a okolí zajet. Kraj, který Charles Seasfield kdysi ve své cestopisné knize Rakousko, jaké je popsal jako nejkrásnější v celé tehdejší monarchii, údolí plné sadů a zahrad, z jedné strany lemované masivem Krušných hor a z druhé sopkami Českého středohoří, fascinuje návštěvníka i dnes.

Před válkou tu po generace žili Němci, a asi proto Češi tenhle ohromující kus jejich země tak lehce vzdali. Dnes je poezie pryč, zbyly rozkopané planiny od obzoru k obzoru. Některé už vytěžené, zarostlé břízami, jiné pod vodou, vše prošpikované silnicemi, po kterých se každý snaží ujet pryč. Z míst, kde se ještě těží, jde prach a hluk do okolí. Výsledkem celého tohoto hospodaření je gigantická likvidace, u níž není úplně jasné, co vlastně na účet veřejného blaha přinesla. Peníze na rozvoj služeb v místě? Žádné nejsou vidět. Teplo a energii? Ty ale mají ostatní státy taky i bez likvidace nejhezčího koutu své země. Lidé z Horního Jiřetína a Černic, dvou vesnic, kterým bezprostředně hrozí likvidace, plus část obyvatel Litvínova jsou dnes zřejmě jedni z mála, kdo mají k tomuto „prohranému“ území bez duše těsný vztah, na němž se dá další opravdu dlouhodobý rozvoj postavit. Je tedy otázka, zda může být obecně prospěšné vystěhovat pryč i je.

Tohle není nostalgie, jen pokus o vystavení účtu. Mostecká uhelná totiž na druhé straně není žádný drak, který chce schlamstnout nebohé království. Je to běžná firma se svými zájmy, které se nijak neliší od stejných podniků v cizině. Je realitou, že její akcionáři měří hodnotu Mostecka jiným metrem, vždy tak tomu ale nebylo. Téměř celá devadesátá léta měl stát jako většinový vlastník možnost těžbu uhlí na Mostecku radikálně utlumit, zásoby uhlí odepsat a nastavit rozvoj kraje jiným směrem. Neudělal to kvůli strachu z masové nezaměstnanosti, také ale kvůli tomu, že těžba uhlí byla na rozdíl od Porýní, Sárska a dalších evropských míst stále zisková. Také chyběly představy a plány, co jiného kolem Mostu dělat, zatímco evropské stovky miliard byly daleko.

Dnes už přístup k evropským fondům máme, přibyl ale jiný protiargument: MUS je privátní podnik s vlastními zájmy, navíc hlad po levné a hlavně jisté energii roste. Není mnoho možností, jak ji získat, a všechny mají nějakou nevýhodu. Posilovat plyn znamená tužit závislost na nevyzpytatelném Rusku, ropu zase vlastní ne zrovna vřele naladěný arabský svět. Atomová energie je nebezpečná a nemá vyřešené nakládání s odpadem. V takové situaci se uhlí logicky nabízí. Je levné, je snadno dostupné a zajišťuje energii na sto let dopředu.

Jenže ohrožuje privátní majetek tisíců lidí a těží se v kraji, který potřebuje nastavit na moderní typ rozvoje. Paradoxně je tu ale také energetický argument: žádný stát na světě, pokud má zdánlivě levné zdroje elektřiny (v Česku je to atom a uhlí), nebude nikdy motivovaný k investicím do úspor a alternativám. Ty sice zatím ještě nikoho nespasily, tak ale otázka nestojí. To, o co jde, dokumentuje nejlíp příklad Německa: když se tamní vláda před pár lety rozhodla skoncovat s atomem, rozjel se do té doby zanedbatelný větrný byznys tak zostra, že dnes už se do celkové energetické bilance začíná výrazně počítat.

České ministerstvo průmyslu tvrdí, že u nás nemají alternativy budoucnost. To tvrzení má ale asi takovou hodnotu, jako když ten samý úřad dlouhá léta tvrdil, že bez dostavby Temelína bude země bez proudu. Dnes jde celý Temelín na vývoz.

Zatáhnout ČEZ do hry

Pod Horním Jiřetínem a Černicemi je dnes uhlí, které akcionářům Mostecké uhelné zajišťuje prosperitu na sto let. To je perspektiva, o níž se takové Škodovce nesní ani v nejdivočejších snech Martina Jahna. Přitom z pohledu těžařů stačí poměrně málo: přesídlit řádově stovky lidí do nových domů (to vyjde na několik málo miliard, z pohledu MUS a časového horizontu, o který jde, tedy směšné peníze). Vzdát se za takové situace jen proto, že se „vesničani“ nemohou rozhodnout? To by šéfové MUS byli velmi špatní hospodáři na svém uhelném dvoře. A i kdyby, akcionáři by si něco takového nemohli nechat líbit. Pokud tady má někdo čas, pak jsou to právě mostečtí těžaři, kterým by dnes dostupné zásoby uhlí, měly podle dřívějších odhadů vydržet dalších třicet čtyřicet let.

Je jasné, že akcionáři hrají také o momentální hodnotu podniku, který by rychlým rozhodnutím o limitech výrazně posílil. Mostecká uhelná tedy potřebuje především přízeň politiků, a v tom je třeba hledat klíč jejich prohlášení o tom, že končí jednání s občany Jiřetína. Hnědé uhlí se nedá ze severních Čech nikam odvézt, je třeba jej spálit na místě a přeměnit na elektrický proud. Takže kromě pádu limitů potřebuje MUS nebo její partneři licence na stavbu nových elektráren a v ideálním případě i závazek, že stát nebude „blbnout“ s úsporami a obnovitelnými zdroji elektřiny, které by uhlí ubraly na nepostradatelnosti.

Mostecká uhelná velmi pravděpodobně dospěla k závěru, že je třeba zatlačit na pilu. MUS vede spor s ČEZ o uhelné kontrakty pro nové elektrárny, k jejichž stavbě se na severu schyluje. ČEZ uhlí potřebuje, ve frontě je ale také německý E.On a možná i další, takže MUS si může vybírat. ČEZ začíná tušit, že bez prolomení limitů by potřebné dodávky nemusel dostat. Přitom energetici jsou směrem k vládě podstatně těžší váha než těžaři uhlí. Stop ve vyjednávání zatahuje do hry i ČEZ a skrz něj celou vládu.

Jen s trochou nadsázky by tedy šlo říct, že teprve nyní se skutečně začne o severočeských limitech jednat. Miroslav Kalousek před časem prohlásil, že mu ČEZ připadá jako paralelní vládní agentura, která je mocnější než ministerstvo průmyslu. Pokud ale ministři spojený tlak těžařů a energetiků přesto ustojí a platnost limitů potvrdí, měli by hned jednat o odpisu mosteckých uhelných zásob. Jedině tak svoje rozhodnutí skutečně stvrdí, nasměrují Mostecko k modernímu rozvoji a ekonomiku ke hledání alternativ.

Jak by teď měla vláda postupovat? Debatujte na

www.respekt.cz

.