Planeta Respekt

V jednom z minulých Respektů se psalo, že momentálně nejposlouchanější hudbou čtenářů tohoto časopisu je Björk, Radiohead a The Beatles. Troufám si tvrdit, že pudla nebo pekingského palácového psíka vlastní z těchto posluchačů málokdo. Zanedbatelné množství bude i těch milovníků Björk, kterým v obývacím pokoji na stěně ze sektorového nábytku trůní sousoší porcelánových jelenů, a těch, kteří si přes teleshopping objednávají na splátky kuchyňského robota.

Respekt je zkrátka lifestylový časopis. Ne kvůli rubrice Životní styl, které se ostatně obratně vyhýbá, a čtenáře tak připravuje o tipy na šik kravaty a o aktuální trendy v dámské depilaci, ale proto, že slabost pro zelené, odpor ke komunistům a internetová gramotnost nejsou tím jediným, co čtenáře Respektu spojuje. Je tu ještě sympatie k neziskovému sektoru, odpor k zlatým pánským řetízkům, střídmý make-up u žen a kritika automobilismu z pozic nepokrytě nadržujících cyklistice.

Planeta Respekt má samozřejmě mnoho tváří a čtenáři Respektu, které znám, jsou jen jejím malým vzorkem. Skutečnost, že volné víkendy netráví v hypermarketech možná s pravidelným čtením Respektu souvisí stejně málo jako fakt, že půlka Čechů má ráda svíčkovou. Že si je životní styl čtenářů Respektu čímsi blízký, jste ale možná vypozorovali i vy.

Čtenáře Respektu jako by více než čtenáře jiných týdeníků pojila společná nedůvěra k mainstreamu. Nechodí na Landovy muzikály, nevybírají si mezi Klausem a Paroubkem, a když už do značkového hypermarketu, tak do IKEA, asi proto, že přebalovací pultíky tam mají i na pánských toaletách.

Nedůvěra k mainstreamu je stejně jako čtení Respektu v celostátním měřítku klubová záležitost čítající snad pár desítek tisíc lidí. A přesto může nabývat svůj vlastní mainstreamový charakter i onen odpor k většinovosti. I on má moc vytvářet svá klišé. Slabost pro hloupé popové songy si v tak náročném prostředí nechám pro sebe stejně jako ten včerejší blbý televizní pořad, co mě bavil, a pod držákem na toaletní papír schovaný bulvární časopis, který jsem si přinesla od kontejnerů s tříděným odpadem. Mikiny s logy těch zlých globálních společností nosím jen na doma, stejně jako tílko čínské provenience s třpytivým nápisem Versace. Oblečení, které bych si na sebe nevzala, protože se na planetu Respekt nehodí stejně jako trvalá, Vondráčková a testy na zvířatech. Nějaké věci prostě není radno míchat dohromady. Třeba čtení Blesku s duchovním cvičením nebo sypaný čaj Dharamsala s umělým sladidlem.

Ani já pochopitelně nechci, aby si mě někdo omylem špatně zařadil. A tak pečlivě volím slova, vybírám své oblečení a jen výjimečně si dovolím pustit před návštěvou to cédečko Best of Whitney Houston. Nechci ostatní mást. Aby si mí známí z planety Respekt nemysleli, že spolu s těmi, co mají doma za vitrínami sady zaprášených broušených sklenic, odreagovat se jezdí do Hypernovy a denně čtou v hromadné dopravě to, co já jen na toaletě, patřím do nějaké úplně jiné sluneční soustavy. A přesto se svého tajného snu nechci vzdát. Toho o mini pudlíkovi s perfektním sestřihem, kterého venčím každé ráno na Staroměstském náměstí v teplákové soupravě.

Autorka je spisovatelka.

Příští týden píše Tereza Brdečková.