Hlavně to neříkat moc nahlas

Filozof a teolog Zdeněk Kratochvíl (1952) studoval teologickou fakultu v Litoměřicích, odkud byl roku 1975 z ideologických důvodů vyloučen. Živil se pak jako noční hlídač, topič, programátor či technický asistent. Neoficiálně studoval filozofii v okruhu žáků Jana Patočky v Praze a v okruhu Józefa Tischnera v Krakově. Po roce 1989 vystudoval Filozofickou fakultu UK, dnes je zástupcem vedoucího katedry filozofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK a přednáší filozofii a religionistiku na Filozofické fakultě UK v Praze. Zabývá se hlavně řeckou filozofií, ranými křesťanskými učenci a Hérakleitem. Je autorem knih jako např. Filosofie živé přírody, Výchova, zřejmost a vědomí, Evangelium Pravdy, Obrana želvy; poslední z nich vyšla nedávno pod názvem Délský potápěč k Hérakleitově Řeči.

Zabýváte se mimo jiné Hérakleitovým učením. To zní dost vzdáleně a odtažitě. Čím může oslovit našeho současníka?

Je inspirativní, myslím, v tom, že ve svém myšlení představuje přirozenou spojnici mezi tím, co považujeme za evropské myšlení, a tím, co si Evropan představuje pod dálněvýchodní tradicí. Mě vždycky fascinovala podobnost mezi Hérakleitovými zlomky a Tao te ťingem. Přitom jsou od sebe dost daleko – stojí na opačných koncích Hedvábné stezky a evidentně tam není přímý vliv: časově jsou to možná texty staré stejně, nebo je Hérakleitos dokonce starší.
…