Editorial

Lékaři bez hranic. Takový název by si mohla dát buňka teroristů, kteří se pokusili zabíjet v Londýně a Glasgowě – kdyby měli smysl pro ironii. A vyslat lékaře, tyto v Evropě uctívané posly života, vykonat tam dílo poslů smrti, by mohlo být ďábelskou metaforou al-Káidy – kdyby měla smysl pro poezii.

Zatím to vypadá spíše tak, že lékaře naverbovala pro bombové útoky z prozaických důvodů: aby snížila riziko odhalení. Al-Káida pragmaticky počítala s tím, že evropská ostražitost, dokonce i agentů MI5, zeslábne při pohledu na bílý plášť. Přes toto jednoduché vysvětlení zůstává viset ve vzduchu zneklidňující otázka: jak velká to musí být duchovní síla, která dokáže lékaře změnit se v zabijáka?

Člověk, který v nemocnici léčil lidi a tišil jejich bolest (kolik Britů asi prožilo tento týden šok, že se jich dotýkaly jeho laskavé ruce?), plánoval smrt jejich bližních. Zajímavé je, že se nepokusil zabíjet své pacienty – jako kdyby ho cosi nutilo oddělovat svou lékařskou profesi od vyššího poslání zabíjet ve jménu Koránu.

Lékaři-atentátníci jsou nejpřesvědčivějším důkazem o schizofrenní a šílené podstatě islamistického terorismu. A jsou také důkazem, že myšlenka o terorismu jako produktu zoufalství z chudoby je mylná.

Dr. Abdullah a jeho kolegové žili dvojím životem jako Dr. Jekyll a Mr. Hyde v onom slavném románu. Že by šéfové al-Káidy četli Skota R. L. Stevensona? Anebo si bin Ládinův pobočník Ajmán al-Zaváhirí, sám původním povoláním chirurg, vzpomněl na to, že jeden z prvních evropských teroristů ve jménu revoluce – Jean-Paul Marat – byl také lékař?

To se asi nedozvíme, ale zajímavých souvislostí s posledními událostmi ve Velké Británii objevil redaktor Jiří Sobota dost a dost (str. 12 a 13).

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení Vám přeje

Martin M. Šimečka