Co s Köcherem a trestem

Bývalý agent KGB Karel Köcher se neměl v populárním talk show na obrazovce České televize objevit. Proč ale hned volat po zásahu úřadu?

K tomu, že se Köcher objevil v jednom z nejpopulárnějších pořadů v zemi, jsme se už vyjádřili v glosách na internetu, tak jen ve zkratce, ať se dostaneme k novinkám: Těžko si představit odpudivější osobnost. Köcherovi se v šedesátých letech podařilo proniknout do řad CIA, odkud vynášel informace pro sovětskou KGB. Nešlo o žádnou neškodnou službičku, přece i díky Köcherovi se dařilo odhalovat různé agenty či spolupracovníky západních služeb. O významu Köchera svědčí i to, že se Sovětům vyplatilo, aby ho s Američany (poté, co byl odhalen) vyměnili za předního disidenta, který tehdy seděl v sovětském kriminálu, Anatolije Ščaranského.

Bez nadsázky i vinou lidí jako je Köcher fungoval totalitní režim – a tudíž i naše nesvoboda – o něco déle. Dokonce i tehdejší šéf KGB Jurij Vladimirovič Andropov si práci československého špiona velmi pochvaloval.

A najednou tento muž s temnou minulostí vtipkuje v televizi, kde sedí vedle skokana na lyžích a jedné celebritky, jako kdyby šlo o nějakého neškodného sympaťáka. Žádné nepříjemné otázky, prostě jen debaty o tom, že je mimořádně podobný Václavu Klausovi, se kterým navíc pracoval v Prognostickém ústavu.

Publicistu a spisovatele Karla Pacnera vedl zážitek z pořadu k zaslání stížnosti Radě České televize: „Domnívám se, že takové vystoupení nemá ve veřejnoprávní televizi v demokratické zemi místo,“ píše pan Pacner a dopis končí slovy: „Očekávám, že přijmete taková opatření, aby se podobná věc už neopakovala.“

Správní arbitři?

Ačkoliv máme shodné výhrady k pořadu, lišíme se v závěru. Otázkou totiž zůstává: proč do debaty a kritiky zatahovat kontrolní úřad? Není lepší veřejná diskuse?

Její výhody jsou zřejmé. Po zveřejnění glosy na internetu se ozval kromě čtenářů i moderátor Jan Kraus, který v dopise píše, že chtěl probudit v zemi debatu o Karlu Köcherovi, a protože v Česku chybí diskusní pořady typu Hardtalk, který je vysílán v BBC, vzal to na sebe. Možná to není příliš přesvědčivý argument, protože zábavní pořad nemůže nahradit kritický (alespoň diváci takhle při sledování televize nefungují a bohužel ani média se touhle cestou nenechají inspirovat), ale je to neemotivní příspěvek do debaty.

Co nastane ve chvíli, kdy se stížností bude zabývat rada? Maximálně budeme svědky rétorické exhibice některých členů, jejichž společenský kredit je ale tak slabý, že vlastně nikoho moc nezajímají. Alespoň je to cítit z lhostejnosti či maximálně úsměšků, které rada v minulosti vzbuzovala. Nebo je snad pro někoho podstatné, co si o kauze myslí bývalí sportovci a hvězdy minulého režimu Baumruk a Fibingerová? Nebo má být arbitrem bývalá komunistická poslankyně Svobodová, která píše v úvodu knihy z roku 2000 Disidenti a mecenáši o situaci na Kubě, že disidenti patří za mříže?

I kdyby ale Rada ČT byla kontrolním orgánem s kreditem, neměla by rozhodovat o kdejakém přešlapu. To by mělo příslušet čistě veřejné debatě, která není zatížena odpovědností nějaké instituce či úřadu. Oficiální cestou se má vyrazit ve chvíli, kdy nejsou jiné možnosti nápravy, prohřešky se opakují a nebo když se ohrožují zásadním způsobem něčí práva.

Jan Kraus se ani jednoho nedopustil. Maximálně, a to také jen podle některých, udělal chybu. V Česku je jeden zajímavý rozpor – zatímco se tu odpouštějí obrovské kauzy, strašně se ulpívá na drobnějších chybách. Ty se pak prožívají s obrovskou vášní. Přitom právo na omyl a na to, aby se z něj dalo nějak poučit, patří neodmyslitelně k motorům společnosti.

Pan Pacner zvolil chybnou cestu i z toho důvodu, že právě on mohl mimořádně posloužit české společnosti. Patří totiž mezi bezkonkurenčně nejlepší znalce tajných služeb. Kdyby místo stížnosti raději napsal do novin analýzu Krausovy chyby a Köcherův profil, bylo by to nepochybně pro společnost přínosnější. Takhle možná udělal radost jen Radě ČT, která má na Krause pifku pro jeho kritiku rady za laxní přístup k letitému porušování zákona ze strany Františka Lamberta.

Poslední instance

Stížnost pana Pacnera připomíná obecnější problém. Je zde až příliš silnou tradicí jiné názory dávat k soudu či úřadům k potrestání. Má to však jen negativní dopady – debata se automaticky zastavuje, a když se náhodou udrží, tak ztěžkne, protože nad jedním z diskutujících visí hrozba trestu. Nejhorší jsou politici, kteří chráněni imunitou urážejí kdekoho, ale kritiky z řad médií posílají za regulérní názory před justici.

Ale tak jako nemůže rozpory rodičů vyřešit zavření dcery do blázince, přestože je duševně zdravá, nemohou ani instituce vyřešit morální dilemata české společnosti. Měly by být až poslední instancí.