Radar

Ale ne, nebojte se, nebude to o radarové základně v Brdech. Bude to o jedné mé velice dávné přísaze, kterou jsem se teď rozhodl porušit.

Během mé vojenské základní služby mě zastihlo to, čemu se dnes říká karibská krize. Vypadalo to hodně zle, studená válka se chystala přerůst v horkou a Československo bylo nárazníkovou zónou, která nemá šanci přežít první úder. A tak se kterési říjnové noci v roce 1962 protiletadlový pluk zvedl a přemístil do palpostu, tedy do palebného postavení. Sloužil jsem tam jako operátor radiolokátoru, což byl veliký skříňák se směrovou anténou, konkávním radarovým zrcadlem. Celé dny jsem vysedával u kulaté obrazovky, na níž se otáčela zelená virtuální ručička. V palebném postavení jsem se však u „ciferníku“ střídal s velitelem lokátoru (sympatickým vysokoškolským absíkem) a taky s mechanikem radaru, protože jsme museli bdít i celé noci.

Však po několika dnech a nocích napětí opadlo. Podplukas, který měl řídit náš útok na americké bojové letectvo, nám přišel o půl čtvrté ráno oznámit, že třetí světová byla odvolána. Byl už trochu pod parou a vyzval absíka, mechanika a mě, abychom to šli oslavit. Nechápali jsme, proč si vybral právě nás, ale čekal tam s rozsvícenou baterkou, a tak jsme zamkli slona (tak jsme říkali lokátoru) a proplétali se mezi protiletadlovými kanony až na kraj vesnice, kde stála sympatická hospůdka. Hospodský spal v prvním poschodí a živě si pamatuju, jak jsme se všichni čtyři strefovali do jeho oken kamínky.

Kombinovali jsme pak pivo s rumem a dozvěděli se, proč se nám dostalo té cti. Ale chtěl bych teď zdůraznit, že to byly tenkrát velice zvláštní okolnosti a za těch se přihází moc zvláštní věci.

Náš podplukas především ocenil „rychlé a moudré Chruščovovo rozhodnutí, které v těchto hodinách zabránilo světové válce“. A pak přišlo to hlavní: vyprávěl nám o tom, jak on sám musel v daleko horší situaci stejně rychle rozhodnout. Stalo se to v roce 1958 na ostrých střelbách v Kežmaroku. V noci ho vzbudil velitel lokátoru, že radar zachytil něco hodně divného, co mělo na obrazovce podobu jakéhosi písmene z nějaké podivné abecedy.

A pak uviděli na tmavé obloze svítící bod, který se rychle přibližoval. A pak jim to přeletělo nad hlavami a podplukovník pochopil, že jsou to tihle, no ufoni.

„Musel jsem okamžitě reagovat. Měl jsem dát rozkaz k sestřelení, ale rozhodl jsem nestřílet. A stejně jako Chruščov zabránil dnes válce, když se rozhodl nezaútočit, já tenkrát zabránil kosmickému konfliktu. Byli jsme u toho taky čtyři, zrovna jako dnes, velitel lokátoru, mechanik, operátor a já, velitel pluku. Zavázal jsem je přísahou, že o tom nepromluví, protože mou povinností bylo přece nechat každý cizí stroj sestřelit. A toutéž přísahou zavazuju teď i vás.“

Dívali jsme se na něho dost zmateně, ale kombinace piva s rumem je nakloněna jakékoliv přísaze.

A teprve nyní, po pětačtyřiceti letech, jsem se rozhodl zbavit břemene toho tajemství. Ale ne, nebojte se, nezavážu vás teď přísahou.

Autor je spisovatel.

Příští týden píše Petra Hůlová.