Proč zanikají říše

Moderní Evropa po celá staletí napodobovala antiku. Podle jejího vzoru vznikal systém státní správy, lidé četli antické autory, žili podle zásad antického práva, bydleli v budovách, které se podobaly těm římským. Ale až v druhé polovině 18. století se zneklidněni obavou o svůj osud začali zajímat také o to, proč se tak velkolepá stavba antického světa vlastně zhroutila. Ukazuje se, že zneklidnění bylo oprávněné.

Studium civilizačního konce má svůj význam také proto, že období velkých společenských změn plodí strach ze zániku a ten zase povzbuzuje politiky k vládě tvrdé ruky. Není náhodou, že v Německu 20. let minulého století se tak často hovořilo o evropském světě soumraku – Abendlandu. Dnes zase obavy z klimatických změn, z populační exploze a z vyčerpání přírodních zdrojů podporují jak výzkumy kolapsů, tak i chiliastickou atmosféru, která je doprovází.

Smutnými osudy zaniklých říší se zabývala i většina starších literatur od starověké řecké až po arabskou středověkou filozofii dějin, ty ale považovaly cyklus úpadku a nového začátku za nevyhnutelný a přirozený, protože i lidé a stromy stárnou a zanikají, a dokonce i mocná souhvězdí se na obloze posouvají.

Moderní studium konce různých civilizací začíná rokem 1776, kdy anglický historik Edward Gibbon vydal první díl svého slavného eposu Úpadek a pád římské říše (česky 1983, 2005). Předcházelo tomu vykopání ruin řeckých chrámů v…