Jeden den mušketýra Porthose

Vyzvánění budíku v mobilním telefonu mi dnes vůbec nevadilo. Od té doby, co odmaturovala moje starší dcera Kristýna a dosáhla tak de iure dospělosti, bývám už od rána docela v pohodě. I když se z mého středověku vynořují vzpomínky na zkoušku dospělosti, která před lety zakončila strasti, a především radosti mého středoškolského života. Zavolal jsem kamarádovi, s nímž jsem ta báječná léta bujarých pitek, snění o umělecké budoucnosti v socialistické realitě našich mladých roků a dobývání dívčích srdcí prožil, abych se ujistil, že naše mušketýrská srdce ještě tepou v romantickém rytmu. Omluvil se, že nemá čas, ať zavolám za půl hodiny. Měl pracovní schůzku. Už jsem pak nevolal, stačilo mi, že jsem ho slyšel.

Kdysi mě jako čerstvý občan Francie provázel Paříží po místech, kudy kráčely nejen dějiny, ale i Dumasovi hrdinové. V našem kočovném divadle zkoušíme Tři mušketýry po třiceti letech. Stárnoucí těla každé dopoledne týráme v šermířských soubojích, zpíváme pijácké písně krásné Madlen v její hospodě a bojujeme s úlisným kardinálem. Hraju Porthose, toho hromotluka s dětskou duší a velkým srdcem. „Chtěl bych vidět tu horu kýt a to moře vína, cos spořádal. A co je pravda na těch tvých historkách, kterými jsi nás častoval, ty chvastoune. Odvahu vyspat se s ženou prokurátora jsi mohl mít jenom ty,“ vzdává mi čest starý d’Artagnan, když Porthos na scéně umírá.

Po zkoušce dnes obědvám doma. „Ahoj, tati, spíš?“ vytrhne mě z poledního klimbání mladší dcera Martina vracející se ze školy. „Jdu hrát na klavír, víš, tak abych tě nebudila.“ Skončila jí házenkářská sezona, tak teď dohání své umělecké vzdělávání. „Ještě než začneš, něco ti odrecituju,“ nabízím příspěvek z naší hry o dějinách Velké Moravy a země české. Možná se jí nabízená historická zajímavost bude také jednou hodit. Jde o Karlův most. „Čekalo se na rok i den, který astrologové na přání císaře určili podle nebeských znamení. Slunce stálo v konjunkci se Saturnem, což byla mimořádně šťastná konstelace hvězd. A co víc, v té době bylo v ascendentu znamení Lva, heraldický symbol království a nebeské zosobnění českého krále. Všechny známé planety stály nad obzorem a žehnaly slavnostnímu okamžiku. V roce 1357 dne 9. 7. o 5. hodině 31. minutě položil císař Karel základní kámen kamenného mostu. Bylo po východu slunce a čekalo se na určenou minutu, aby se zachovala magická vzestupná a sestupná řada lichých čísel: 135797531. 1357  rok, 9. 7. den a měsíc, 5.31 hodina a minuty.“ „To bude mít ten most brzo výročí, že jo?“ reaguje překvapený potomek a za chvíli se bytem line hudba kteréhosi z velikánů. Klavíristka přechází z velmi vážné hudby do jazzu a končí směsí zpívaných krylovek. Ještěže při těch písničkách už nemusím zavírat okna jako kdysi, aby to neslyšel domovní či jiný důvěrník.

Večer mě v Luhačovicích čeká Zkrocení zlé ženy. Před odjezdem se holím. Ke kníru mi přirůstá strniště, ze kterého měla do premiéry vzniknout mušketýrská bradka. Do role otce Baptisty Minola se moc nehodí. Co teď? Odehraju tatínka povedených dcer v mušketýrském! Vycházím z koupelny dobře oholen i naladěn. Porthos jako z románu! „Prosím tě, ohol se, vypadáš jak idiot,“ sekne drápkem žena Eva. I Porthos byl jen voják. „Provedu,“ odvětím zklamaně. Ach, kluci, kde jste? Jeden za všechny, všichni za jednoho!

„Jen mušketýr dovede žít, dovede pít, dovede hrát…“ zní mi v uších, když odcházím na odjezd na dnešní představení. Hraju starého páprdu Baptistu Minola. Možná i on býval kdysi mušketýrem.