Brutální lyrika Krvavého Sama

Říkali mu Krvavý Sam. Jeho antiwestern Divoká banda (1968) má dodnes pověst jednoho z nejnásilnějších filmů, které kdy byly v Hollywoodu natočeny. Jenže Sam Peckinpah násilí nikdy neglorifikoval. Smrt je v jeho filmech vždy jaksi banální a neheroická. Ve světě podle Peckinpaha jsou lidé pod civilizačními nánosy pořád poháněni zvířecími instinkty. Kritici mu často vyčítali mizantropii – to by ale z jeho filmů nemohlo být cítit takové pochopení pro vykořeněné hrdiny snažící se přežít v brutálním světě. Od cynika je totiž často blízko k nevyléčitelnému romantikovi. Česká televize v miniprofilu uvede jeho dva pozoruhodné filmy – mrazivý thriller Strašáci (1971), v němž Dustin Hoffman brání svůj dům před nájezdem opilých vesničanů, a deziluzivní baladu Pat Garrett a Billy The Kid (1973).

Koketka a primitivové

Peckinpah začal točit filmy v 60. letech a hned se etabloval jako režisér, který boří mýty v jediném čistě americkém žánru, kterým byl western. Jeho zlatá éra, představovaná jmény jako John Ford nebo John Wayne, právě končila. Specifický žánr byl vždy postaven na mýtu dobývání, vítězství kultury nad přírodou, civilizace nad divokostí. Sam Peckinpah se svými filmy Jízda vysočinou (1962) a Divoká banda předjímá módu revizionistických westernů ze 70. let, jako byly například snímky Malý velký muž Arthura Penna (1970) nebo McCabe a paní Millerová Roberta Altmana (1971).

Jenže Peckinpah není politický režisér, zajímají ho temné hlubiny lidské psýché a rozbíjí žánr westernu zevnitř. Místo aby jako revizionisté vyprávěl o osídlování Západu jiné, politicky korektnější příběhy, demaskuje žánr tím, že rozostřuje hranici mezi dobrem a zlem (dobro je vůbec v jeho filmech nedostatkovým artiklem a i jen dobré úmysly často vedou do pekla). Zlo vůbec nemusí být potrestáno a pustá krajina jako by korespondovala s vyprahlými dušemi ztracených lidských existencí, mezi nimiž převládají násilníci, primitivové a opilci.

Strašáci znamenají zdánlivý odklon od Peckinpahovy tvorby z 60. let. Odehrávají se v současnosti (tedy na přelomu 60. a 70. let) a přinášejí příběh talentovaného matematika Davida (Dustin Hoffman), který se se svou manželkou Amy (Susan Georgeová) přistěhuje do jejího rodného domu – evidentně kdysi honosného, ale nyní polorozpadlého sídla v zapadákově kdesi v Anglii. Jenže jde vlastně o další z variací na antiwestern.

Napětí by se dalo krájet od prvních minut, kdy David zjistí, že si v blízké vesnici dělá na Amy citové nároky její bývalý milenec Charlie (Del Henney). Městský intelektuál David si sliboval, že bude mít na venkově klid na práci, ale nemohl se více splést. Znervózňují ho i místní buranští řemeslníci najatí na opravu střechy, kteří neustále čmuchají kolem domu a dělají si z městského „náplavy“ nepokrytou legraci. Ta skončí ve chvíli, kdy David ve své ložnici objeví v šatníku oběšenou kočku. Přesto k nevůli své ženy nedokáže dělníky obvinit ze zabití. Vyzývavá koketa Amy si stěžuje, že ji místní bezostyšně svlékají pohledem, ale v puritánské vesnici nenosí podprsenku a ve svém domě se před zraky pokrývačů producíruje nahoře bez.

Feministky obvinily Peckinpaha z machismu zejména kvůli klíčové scéně, v níž Charlie vnikne do domu a Amy tvrdým způsobem donutí k sexu. Zprvu to vypadá na jednoznačné znásilnění, ale pak se Amy styku poddá a začne svého bývalého přítele líbat. Vidlácký vesničan je sice už od pohledu hrubián, který rychleji jedná, než myslí, ale oběšení zvířecího miláčka by nenechal jen tak a patrně by dokázal Amy ochránit. Scény animálního koitu jsou prostříhávány pohledem na Davida, který si neobratně pohrává s puškou na lovu koroptví a marně se snaží nějakou zasáhnout. Celá „skandální“ scéna je psychologickým středobodem snímku. Ukazuje se, že hlavní hrdinkou je nejistá Amy hledající své místo v sobeckém světě mužů.

Časy se mění, lidé ne

Schyluje se k finální konfrontaci. Dvacetiminutové dobývání domu, v němž David ukrývá před lynčováním mentálně opožděného hromotluka Henryho, kterého alkoholem opojení vesničané oprávněně podezřívají ze zabití místní dívky, svou intenzitou šokuje i po sedmatřiceti letech od premiéry. David s nepříčetným šklebem na tváři brání své obydlí a nevyslyší Amyiny výzvy, aby Henryho vydali útočníkům a ukončili tak krveprolití. Hněvem zaslepený David se nedá zastavit – bojuje za principy civilizovanosti proti barbarství, ale také za svou uraženou narcistickou ješitnost. Na konci utrpí vítězství – na rozdíl od svých protivníků aspoň žije, ale jeho dům a manželství jsou v troskách. Režisér svým postavám nedopřává žádné světélko na konci tunelu – není z toho provokativního filmu, který s léty spíše získává na aktuálnosti, lehko na srdci.

Temného pohledu na lidskou přirozenost se diváci dočkají i ve filmu Pat Garrett a Billy The Kid, který letos proběhl artovými kiny v rámci Projektu 100. Je to ale snímek vizuálně krásný. Také hudba Boba Dylana dává až meditativní rozměr melancholickému rozjímání o smrti v kulisách konce zlaté éry Divokého západu.

Z východu se na osídlená území tlačí civilizace, která s sebou přináší zmar, korupci a chudobu – v téhle nové době není místa pro drzé desperáty typu Billyho The Kida (Kris Kristofferson). Zabije ho jeho někdejší největší přítel, který Kida na začátku filmu přemlouvá, aby se přidal na stranu zákona. „Časy se změnily,“ vysvětluje Garrett (James Coburn) své převléknutí kabátu. „Časy možná, já ne,“ lakonicky odvětí slavný lupič. Není pochyb o tom, komu v tomto případě bouřlivácký režisér věnuje své sympatie.

Strašáci, ČT 2, 5. 7., 21.15; Pat Garrett a Billy The Kid, ČT 2, 12. 7., 21.45.