Bože, v jakých časech to žijeme

Sedím ve vlaku, čtu noviny a najednou pán, který sedí vedle mne, začne debatu: „Co říkáte, v jakých časech to žijeme? Jistě jste se v novinách dočetli i o tom chlapovi, co zabil těhotnou manželku. A o těch dvou, co před několika měsíci vyvraždili celou rodinu sousedů jen proto, že si poněkud hlasitěji pouštěli rádio. A o té rumunské prostitutce, která píchla deštníkem do oka jiné děvče při obyčejné hádce. A o tom, kolik matek v posledním čase zabilo své děti. A o otci, který zabil dceru (škoda mluvit, cizinec, a navíc muslim), aby jí zabránil vzít si křesťana. A když se trochu vrátíme v čase, vzpomínáte si na to děvče z Novi, které zmasakrovalo matku a malého bratříčka? A na ty, co unesli sousedům dítě a potom ho zabili, protože plakalo? Co je to dnes za svět!?“

Je to ještě horší

Upozorním ho, že evidentně neví vše. Kdyby pozorně četl to co já (třeba na internetu), jistě by si všiml, že jeho seznam masakrů není kompletní. Četl o příběhu z Piacenzy? Jistý Mennini se chtěl zavděčit někomu, kdo mu měl zaručit úspěch v podnikání, a tomuto člověku svěřil dceru, byť dobře věděl, že je to dareba bez skrupulí a nepochybně ji zneuctí, a potom se spokojeně jako dobrý táta vydal za obchody. Mezitím, jelikož manžel je daleko, jistý Egidi, gigolo bez zábran, chodí utěšovat paní Menniniovou, stane se jejím milencem a zabydlí se u ní, a když se manžel vrátí z cest, společně ho zabijí. Obviňují z vraždy kdovíkoho, na pohřbu srdceryvně pláčou, ale Menniniho syn podvod odhalí, vrátí se ze stipendia z ciziny, zabije Egidiho, a nedosti na tom, poté i matku. Zachránit se ho nakonec pokouší sestra, která křivě svědčí před vyšetřovatelem.

To jsou mi věci, to jsou mi věci, vzdychá pán. A paní Medi di Molfetta? Manžel ji opustí a ona ví, jak moc visí na jejich dětech, tak mu je z pomsty zabije. „Už není náboženství, kdepak uřezat si koule manželce na just, tato věru zabila krev své krve, aby rozzlobila manžela,“ lamentuje můj soused, „co je to za matky? Já tvrdím, že to je důsledek vlivu televize a těch násilných komunistických programů.“

Povedená rodinka

Nastartuji se. Pán zřejmě nečetl příběh Croniho di Saturnia, jenž nejprve, nevím, zda-li kvůli dědictví, či něčemu jinému, uřeže varlata otci. Potom – jelikož nechce děti, neboť ví, co sám provedl svému otci a jak to poznamenalo jejich vztahy – přinutí manželku k potratu a sám sní všechna sotva narozená nebožátka.

Můj soused na to: „Možná patřil k nějaké satanistické sektě, možná jako mladík házel kameny na dálnici a možná ho ve vesnici všichni považovali za slušného člověka. Jak říkám, v novinách, které právě čtete, vychvalují potraty a manželství mezi transvestity.“

Jenže, pokračuji, nezapomínejte, že většina sexuálních deliktů se páchá přímo v rodinném kruhu. A možná jste už slyšel o jistém pánovi Laiovi di Battipagliovi, jehož zavraždil jeho vlastní syn, vzal si jeho manželku a ta, když už nemohla tuto situaci snést, spáchala sebevraždu. A nedaleko odtud, v sousedním městečku, jistí bratři Teistové nejdříve zabili svého nevlastního bratra, poté se jeden z nich stal milencem manželky toho druhého, a ten ze msty zabil jeho děti, ugriloval je a dal mu je sníst. Nešťastný otec ukousával z Big Maca, netuše, co vlastně žvýká.

Lidožrouti

Bože, bože, řekne můj spolubesedník. A byli to Italové, či cizinci? Ne, vysvětluji, trochu jsem pozměnil jména a místa. Všichni byli Řekové a jejich příběhy jsem nečetl v novinách, ale ve slovníku mytologie. Pan Mennini byl Agamemnon, jenž obětoval dceru, aby si zajistil úspěch v trojské válce, mladý Egidi, jenž ho potom zabil, je Aigisthos a věrolomná manželka byla Klytaimestra, kterou poté zabil její syn Orestes. Paní Medi byla Medea, pan Croni pak Kronos, pro Římany Saturn, pan Lai představoval Laia, jehož zabil jeho syn Oidipus. Manželka, jež spáchala incest, byla Iokaste, a nakonec bratři Tiestové: své děti pozřel Thyestes a předložil mu je na hostině jeho bratr Átreus. Toto jsou základní mýty naší civilizace, nejen sňatek Kadma a Harmonie.

O těchto příbězích se v tehdejších dobách napsala tragédie či báseň jen občas, zatímco dnes noviny pasou po každé krvavé historce a zaplní jí dvě tři stránky. Srovnejme si v hlavě, že dnes nás je šest miliard, kdežto tehdy populace známého světa čítala několik desítek milionů, takže proporčně se tehdy lidé mlátili a zabíjeli více než my dnes. Tedy myšleno v běžném životě, vyjma válek. A možná byl Agamemnon dokonce horší, než je George W. Bush.

© L’Espresso /The New York Times Syndicate

Další eseje Umberta Eca: