Zrušte cenzuru, soudruzi!

Měl to být sjezd jako ty předešlé. Bylo v plánu, že spisovatelé jako obvykle projeví svou oddanost komunistickému režimu. Namísto toho začali mluvit o zrušení cenzury. Režim zareagoval jako obvykle represemi, ale už bylo pozdě. Moc, která byla odvozena od absolutní kontroly jazyka, se začala hroutit po prvních svobodně pronesených větách. Trvalo ještě půl roku, než se krize systému projevila naplno. Následovalo pražské jaro, po něm okupace a obnovení „pořádku“. Bylo to možná naposledy v českých dějinách, kdy spisovatelé zásadním způsobem otřásli mocí.

Je červen roku 1967. V sále Vladimíra Majakovského ve vinohradském Ústředním kulturním domě železničářů v Praze panuje vedro. Okolo jeviště visí obligátní rudé draperie a nad tribunou bílý transparent s velkými písmeny SČSS. Většina přítomných sedí v rozhalenkách, potí se. Z jejich obličejů vyzařuje pozornost, napětí, úžas. Před mikrofonem se střídají řečníci a nevídaná věc – veřejně kritizují dosud neomezeně vládnoucí režim, především jeden z jeho nástrojů moci, cenzuru. Na tribuně náhle vstane malý plešatý tlouštík. Vztekle sbalí sako i aktovku a zamíří k východu. Po cestě okolo stolů zlostně prohodí: „Všechno jste prosrali!“ a zmateně se zamotá do draperií.

V sále však komický výjev vyvolá vlnu překvapení i zděšení. Potupným způsobem právě vyklidil scénu druhý nejmocnější muž ve státě a hlavní…